Fuksův Spalovač mrtvol: odosobnění práce a zlo každodennosti

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 16.01.2026 v 14:01

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: 16.01.2026 v 13:11

Shrnutí:

Analýza Fukse: 'Spalovač mrtvol' ukazuje, jak každodenní rutina, jazyk ideologie a rituál smrti vedou k odosobnění a banalitě zla.

Spalovač mrtvol: Mechanismy odosobnění a zla v každodenním řádu

Ladislav Fuks v románu *Spalovač mrtvol* představuje jedinečné literární dílo, které operuje na pomezí psychologického románu, existenciální grotesky a ostré satiry. Vyprávění se odehrává v Praze mezi světovými válkami a sleduje příběh zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla. Význam románu spočívá nejen v jeho inovativním zacházení s psychologií postav, ale především ve schopnosti zobrazit, jak banální rutina a vozby morálně neutrálního konání mohou vyústit v tragické důsledky, zvláště v kontextu rodícího se totalitního myšlení. Teze této eseje tedy zní: *Spalovač mrtvol* demonstruje, jak se všední, rytmizovaná práce může stát nástrojem systematického násilí a jak jazyk ideologie dokáže přetvářet morální smysl lidské existence. Analýza se zaměří na kontext vzniku díla, jeho kompoziční strukturu, postavy, motivy a jazykové prostředky, s krátkým srovnáním s filmovou verzí Juraje Herze a úvahou nad aktuálností románu v dnešní době.

---

Kontext doby a autorova pozice

Ladislav Fuks patří k nejvýznamnějším postavám české literatury druhé poloviny 20. století. *Spalovač mrtvol* vznikl v šedesátých letech, kdy československá společnost intenzivně reflektovala dědictví nacismu i vliv komunistické totality. Tyto zkušenosti autora hluboce poznamenaly; Fuks sám byl psychologicky citlivý na různé projevy moci, donucení či manipulace. Román odráží atmosféru úzkosti a latentního násilí přítomnou ve společnosti nejen v době nacismu, ale také v pozdějších letech normalizace. Navazuje na tradici psychologického románu (Josef Čapek, Karel Čapek *Válka s Mloky*), grotesky (*R.U.R.*), a přibližuje se existencialismu (*Proměna* Franze Kafky), přičemž motiv smrti je zde pojat nejen jako osobní zážitek, ale prostřednictvím ideologie jako masový, rituálně organizovaný akt.

---

Kompoziční struktura a vypravěč

Hlavní kompoziční zvláštností díla je jeho ústřední, značně subjektivizovaný pohled: syžet téměř výhradně kopíruje perspektivu Karla Kopfrkingla. Vypravěč je sice zdánlivě objektivní, ale vnitřní monology, sny a halucinace jedince tuto objektivitu narušují – jde o tzv. nespolehlivého vypravěče. Tím čtenář není nikdy plně vyveden z protagonisty a musí interpretovat jeho motivace a ospravedlňování z vlastního hlediska. Děj se ubírá téměř lineárně, s výjimkami v podobě krátkých retrospektiv a ucelených snových sekvencí, jež akcentují protagonistovo roztříštění a postupné propadání šílenství.

Výrazné jsou gradace motivů: zpočátku se práce s mrtvými jeví jako rutinovaná, ba ctnostná služba společnosti, ale s nástupem ideologického diktátu německých okupantů dochází k jejímu proměňování v prostředek hromadného odosobnění. Zlomovým bodem je přijetí nacistické ideologie Kopfrkinglem, které posléze vede k překročení hranic dosavadní osobní etiky. Forma tím přesně kopíruje obsah – cykličnost a opakování rituálů smrti podtrhuje právě motiv mechanického násilí.

---

Postavy a psychologie: Mechanismy sebeospravedlnění

Dominantní postavou je Karel Kopfrkingl, úředník krematoria, jehož život je vystavěn na přehnaně zdvořilém vystupování, posedlosti hmotnou i morální „čistotou“ a ryze praktickému postoji ke smrti. Postupně se u něj rozvíjí model myšlení, který lze popsat jako kognitivní disonanci: racionalizuje svou činnost tak, aby si udržel pozitivní obraz o sobě – přesvědčuje sebe i okolí, že „osvobozuje“ duše mrtvých. Ve chvíli, kdy začíná vnímat dobové protižidovské nálady, analyzuje svět v kategoriích „čistoty“ a „nečistoty“, čímž ospravedlňuje nejen profesní, ale postupně i rodinné zločiny. Výmluvná je Kopfrkinglova citace: „Čistota — to je základ života.“

Vedlejší postavy, jako je jeho manželka Lakmé či děti Zina a Mili, fungují jako zrcadla protagonistovy degenerace. Zpočátku pasivní, později se stávají předmětem jeho projekcí a dokonce i objektivizovaného násilí. Srovnat lze tuto dynamiku s typickou rolí rodiny v dílech české literatury, například u Otčenáška (*Romeo, Julie a tma*), kde rodina představuje útočiště, zatímco u Fukse je rodinný kruh prostředkem izolace od vnější reality a nakonec i arénou zla.

Postava Willema Reinka je zase ztělesněním ideologického impulzu; jeho filozoficko-„přírodovědné“ výroky utvrzují Kopfrkingla v zvráceném výkladu role krematoria. Vnitřní monology protagonisty, mnohdy blouznícího či halucinujícího, jsou nositelem nenápadného přesunu: ze zbožného úředníka se stává mnohovrstevnatá postava, v níž jsou opětovně přítomny mechanismy projekce, racionalizace a popření, známé i z psychologických studií poválečné doby (odkaz k „banalitě zla“ Hannah Arendtové, která se však v Česku reflektovala až později).

---

Motivy a témata: Rituál smrti, čistota, jazyk násilí

Smrt jako rituál a estetizace

Jedním z hlavních motivů je smrt proměněná v estetizovaný rituál. Z práce v krematoriu, kterou Kopfrkingl vnímá jako vysoce morální povolání, se postupně stává mechanický proces, který odosobňuje i samotné pracovníky. Časté zmínky o „osvobozování“ duší, důraz na rituál „čistoty popela“ proměňují smrt z tragické události v technickou operaci. To souzní s groteskní poetikou např. Vítězslava Nezvala (*Valerie a týden divů*), kde smrt také ztrácí drama a stává se „interiérovou otázkou".

Motiv čistoty jako ideologická metafora

Významný je motiv čistoty: z počátečních zmínek o hygieně přechází až k představě rasové a morální čistoty. „Čistý popel“ se stává nejen obrazem dokonalé práce, ale i dokonalého člověka podle nacistické logiky. „Co není čisté, má být spáleno,“ deklaruje Kopfrkingl a tímto jazykem ospravedlňuje i eliminaci celé rodiny. V české literatuře není tento motiv nový – obdobně, i když jinak, pracoval s ironií E. F. Burian ve svých hrách období nacismu.

Ideologie, jazyk a eufemismus

Důležitou roli hraje jazyk: oficiální eufemismy (spalování místo zabíjení, očištění místo vyhlazení) jsou nástrojem manipulace. Podobně jako v *Reportáži, psané na oprátce* Juliuse Fučíka je jazyk odtržený od reality a stává se zbraní. Kopfrkingl je mistrem obalování pravdy do vyumělkovaných vět: „Všichni jsme jen popel, popel jedné lidské rasy.“ Tento jazykový posun dokonale odhaluje mechanismy, jimiž mohou být i jemné jazykové obraty cestou k dehumanizaci.

Vina, svědomí a popření

Dílo tematizuje i otázky viny a mechanismů jejího potlačování. Kopfrkingl téměř neprožívá výčitky svědomí, a to právě proto, že je masterem popření reality. Sám sebe vidí jako vykonavatele vyššího řádu; tato sebeklamná racionalizace je v románu demaskována tím, že je zcela banální, každodenní a hladce začleněná do režimu práce.

Groteska a černý humor

Groteskní motivy a černý humor plní v *Spalovači mrtvol* dvojí roli. Na jednu stranu činí text stravitelnějším (smutek je posouván do absurdity), na druhou stranu však právě takto odhalují skutečné rozměry zla. Kopfrkinglovo láskyplné popisování kremace, zatímco plánuje vraždu, vzbuzuje děs i mrazivý úsměv – podobného efektu dosahuje v českém kontextu například Ivan Vyskočil v krátkých hrách *Haprdánky*.

Symbolika: Oheň, komín, světlo

Oheň jako očišťující, ale i ničivý živel určuje rytmus románu: stává se symbolem ideologického „očištění“. Komín krematoria je nejen architektonickým boděm, ale i metaforou vzestupu a zmizení – fyzického i morálního. Světlo v pohřební síni střídá tmu sklepení, což odkazuje k dualitě života a smrti, ale i pravdy a klamu.

---

Jazyk a stylistické prostředky

Fuksův jazyk je přesný, až vědecký: používá odborné termíny, často z oblasti přírodních věd, ale také biblické a filozofické parafráze („prach jsi a v prach se obrátíš“). Tím Kopfrkingl vystupuje jako člověk racionální, avšak vnitřně rozštěpený.

Charakteristická je stylistická hra s ironickým odstupem: Kopfrkingl popisuje i hrůzné činy ve formě laskavého vyprávění, což vytváří neustálé napětí. Funguje zde kontrast mezi stylistickým klidem a obsahovou hrůzou.

Syntax románu střídá krátké, výrazné věty s dlouhými proudy vnitřní řeči. Dialogy vypadají banálně, čímž umocňují odosobněnost, zatímco monology jsou barvitě expresivní. Jazyk má rytmizaci rituálu: časté opakování slov „čistý,“ „popel,“ „klid“ tvoří jakási zaklínadla, kterými postava utvrzuje své pojetí světa.

---

Filmová adaptace

Filmová verze Juraje Herze z roku 1968 patří k vrcholům české kinematografie i díky hereckému výkonu Rudolfa Hrušínského. Filmařsky výrazné jsou zejména záběry interiéru krematoria, hra stínů, symbolické užívání zrcadel či deformovaného objektivu, které vizuálně podtrhují protagonistovu psychickou rozpolcenost. Zatímco román sází na jazykovou ironii a vnitřní monolog, film pracuje s atmosférou klaustrofobie a neklidu. Témata viny a odosobnění jsou zde více zvukově a obrazově znázorněná (těkavost hudby Zdeňka Lišky, bizarní masky smutečních hostů), což umožňuje vyjádřit absurditu i tam, kde slova nestačí.

---

Možné interpretace a aktuálnost

*Spalovač mrtvol* skýtá různé interpretační vrstvy. Politická rovina zdůrazňuje kritikou totalitarismu a mechanismů poslušnosti. Psychologické čtení akcentuje postupnou ztrátu integrity protagonistovy osobnosti ve stínu ideologie. Z etického hlediska lze vidět Kopfrkingla i jako varování před nebezpečím konformismu – připomíná soudobé diskuse o odpovědnosti jednotlivce v byrokratickém systému (aktuální i v digitální době). Každé čtení ukazuje jednu z vrstev „banality zla“: skutečné monstrum mlčí, je nenápadné a přesvědčuje sebe i ostatní právě tichem rutiny.

---

Závěr

Roman *Spalovač mrtvol* zůstává zásadní výpovědí o lidské schopnosti odosobnění tváří v tvář násilí i o tom, jak mohou být slova a každodenní rituály zneužívány k legitimizaci zla. Analýza struktur, postav, motivů i stylu odhaluje, že v jádru díla nejde o drama jedince, ale o univerzální mechanismus, jímž se obyčejná práce a formální jazyk mění v prostředek systematické destrukce. Dnes, v době komplikovaných společenských změn, duchovní prázdnoty a digitálního managementu života, román varuje před pohodlným následováním „čistých pravidel“ bez ohledu na následky. Jakou cenu má etika, je-li obětována ve jménu pořádku?

---

Ukázkové otázky

Odpovědi připravil náš učitel

Jak Fuksův Spalovač mrtvol zobrazuje odosobnění práce?

Román ukazuje odosobnění práce skrze rutinní činnost v krematoriu, která se transformuje v mechanický a neetický nástroj násilí pod vlivem ideologie.

Jaké mechanismy zla každodennosti vystihuje Spalovač mrtvol?

Spalovač mrtvol odhaluje, jak běžná rutina a jazyk mohou ospravedlňovat systematické zlo, když jsou podřízeny ideologii a ztrátě osobní odpovědnosti.

Jakou roli hraje motiv čistoty v románu Fuksův Spalovač mrtvol?

Motiv čistoty slouží jako metafora ideologického ospravedlnění násilí, kdy se hygienická čistota mění v rasovou a morální čistotu spjatou se zlem.

V čem se liší filmová adaptace Spalovače mrtvol od románu?

Filmová adaptace klade důraz na vizuální symboliku, děsivou atmosféru a obrazové prostředky, zatímco román využívá jazykovou ironii a vnitřní monolog.

Proč je Spalovač mrtvol aktuální i v současnosti?

Román upozorňuje na riziko konformismu a zneužití rutinní práce i jazyka k legitimizaci zla, což zůstává aktuální i v moderní společnosti.

Napiš za mě analýzu

Tagi:#spalovacmrtvol #fuks #banalitazla