Rozbor Shakespearova Zkrocení zlé ženy: moc, gender a divadelní iluze

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 16.01.2026 v 19:49

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: 16.01.2026 v 18:59

Shrnutí:

Analýza Zkrocení zlé ženy: Shakespeare zkoumá moc, gender a divadelní iluzi; „zkrocení“ jako performativní role mezi ironií, humorem a manipulací.

William Shakespeare – Zkrocení zlé ženy: Rozbor hry v kontextu moci, genderu a divadelní iluze

Komické scény ve Zkrocení zlé ženy často balancují na hraně mezi smíchem a krutostí, a právě díky této ambivalenci dílo přetrvává jako předmět diskusí i několik století po svém vzniku. Shakespeare, jehož vliv na evropské a zejména české divadlo je nepopiratelný – stačí připomenout tradici shakespearovských festivalů na Pražském hradě – zasadil tuto komedii do renesanční Itálie, krajiny údajné volnosti a vášně, čímž vytvořil rámec pro hru o identitě, moci a společenských normách. „Zkrocení zlé ženy“ se nezabývá pouze komickým soubojem mezi mužem a ženou, ale skrze složitě vystavěnou divadelní iluzi zkoumá performativní povahu genderu, moci a manželství. V této eseji argumentuji, že Shakespeare skrze kontrasty, parodie a jazykové hry analyzuje mocenské vztahy tak, že „zkrocení“ je spíše divadelní rolí než morálním vítězstvím nad ženskou neposlušností.

---

Kontext autora, renesanční normy a dramatický rámec

William Shakespeare, dramatik, jehož díla se pevně zapsala do kánonu i českého školství díky překladům Josefa Jiřího Kolára, Martina Hilského a dalších, patří k nejhranějším autorům na našich scénách. Jeho komedie vznikala na konci 16. století v době, kdy bylo divadlo výrazně ovlivněno dobovými tradicemi i společenským uspořádáním. V Anglii Elizabethinské éry panoval silný patriarchát, role žen byla jasně vymezena domácí sférou a manželství fungovalo zejména jako ekonomicko-společenský kontrakt.

Do tohoto rámce vstupuje Shakespeare s příběhem zasazeným do Padovy – symbolizující pro anglické diváky svobodomyslnost, exotiku, ale také místo, kde lze bez rizika zesměšnit domácí normy. Italské prostředí autor často využíval, aby mohl přehánět a ironizovat pravidla vlastního světa – například podobně jako v Komedii plné omylů nebo ve Večeru tříkrálovém. Zkrocení zlé ženy proto není jen řetěz veselých scén, ale také hluboká polemika, zda moc je skutečná, nebo hraná.

---

Struktura, komedie, jazyk a rozdělení děje

Hra je klasifikována jako komedie, přesto v sobě mísí farci – groteskní přehánění – a satiru společenských rolí. Kompozičně je rozvrstvena na dvě hlavní linie: první, zaměřenou na temperamentní Kateřinu (Katušku) a jejím „krotiteli“ Petrucciovi; druhou linii tvoří příběh Biancy – poslušné, ideální dcery, kolem níž krouží několik bizarních nápadníků (Lucenzio, Hortensio, Gremio). Tyto linie se vzájemně prolínají a vytvářejí kontrast mezi přímým konfliktem a přizpůsobivostí.

Důležitá je také práce s jazykem – postavy nižšího postavení často mluví prózou, vznešenější užívají verš. Shakespeare využívá opakování, slovní přestřelky, ironii či rytmizované výstupy a tím podtrhuje sociální rozdíly i náladu scén. Už samotná hlavní zápletka, „krotitelský projekt“, je inscenovaná jako série čím dál absurdnějších komických scén, v nichž jazyk často slouží spíš jako zbraň než prostředek komunikace.

---

Stručné shrnutí děje a klíčové momenty

Centrem příběhu je rozhodnutí Baptisty Minoly, otce Biancy a Kateřiny, že mladší dceru nevydá za muže, dokud se neprovdá starší „zlá“ Kateřina. Tato „překážka“ přiláká Petruccia, jenž prohlašuje: „Budu-li brát ženu z pekla, vezmu si pekelnici.“ Petruccio si klade za cíl Katušku získat – nebo spíše „pokořit“ – čímž vzniká série neustálých duelů vtipu, síly a chytrosti. Po fraškovité svatbě následuje „převýchova“ plná absurdních zákazů a manipulací (odepírání jídla, spánku, ironické lichotky). Závěrečná scéna vrcholí sázkou, která z Kateřiny udělá vzornou ženu pouze na oko; právě zde pronáší svůj slavný monolog o poslušnosti.

---

Analýza hlavních postav

Petruccio: Zaběhlé role, nebo cynické divadlo?

Petruccio je postava záměrně ambivalentní. Jeho motivace se na povrchu tváří čistě jako obchod (Mezi řečmi často zaznívá: „Hlavně že dostanu její věno“), ale v jádru se stává performérem – podněcuje Kateřinu ke konfliktům, vzápětí ji překvapuje přehnanou laskavostí či groteskním ignoranstvím. Jeho metoda „zkrocení“ spočívá nikoli v síle, ale v systematickém narušení jejího smyslu pro pravidla a jazyk („Jestli řekneš, že měsíc je slunce, já budu tvrdit, že měsíc je slunce“). Výsledkem je postava, kterou divák může číst jako vynalézavého komika, nebo manipulátora, jehož úspěch je vlastně úspěchem divadla samotného.

Kateřina: Od vzdoru k performanci podřízenosti?

Kateřina je od první scény vylíčena jako „zlá žena“, ale její vzdor je často spíše reakcí na ponižování a přehlížení ze strany otce i společnosti. Její jazyk je ostrý, pronikavý, sarkastický („Všichni hledí na moji šerednost, ne na moje srdce“). V jádru je inteligentní, energická a schopná ironického nadhledu. S Petrucciem svádí slovní boje, kde není jednoduchou obětí.

Klíčový je její závěrečný monolog, ve kterém nabádá ženy k poslušnosti. Právě zde vzniká otázka, zda jde o skutečnou rezignaci, nebo o cynickou hru načrtnutou v kódu dobově očekávaného chování. Je možné číst tuto pasáž jako akt herectví vůči publiku (divákům i mužským postavám), stejně tak jako hořké vítězství ženy, která pochopila pravidla hry a sama je teď ovládá.

---

Vedlejší postavy a společenský rámec

Bianca představuje zdánlivě ideální obraz poslušnosti, ovšem její příběh ukazuje, že i „hodné“ dcery musí strategicky kalkulovat se svými možnostmi. Ve stínu dominantní sestry Bianca svým „andělstvím“ získává nápadníky a otcovskou přízeň, což však není důkaz lásky, ale také obchodních dohod mezi muži. Vedlejší postavy (Grumio, Hortensio, Gremio) tvoří satirický obraz nápadníků, kteří strukturu manželství ochotně přijímají s veškerou směšností.

---

Jazykové prostředky, humor a ironie

Shakespeare mistrně využívá komického kontrastu, hyperboly i zvukomalebných figur. Například opakování jména (Petruccio opakovaně oslovuje Kateřinu „moje holubičko“ ve scéně, kdy jí odpírá jídlo, což posiluje ironii a absurditu situace). Hra s jazykem a jeho mocí je zřetelná – ten, kdo určuje, co znamená slovo („měsíc“ či „slunce“), určuje i hranice reality. Nadto, scény jako svatba proměňuje Shakespeare v divadlo naruby – prázdný rituál, kde nevěsta je spíš pasivním objektem, a vše graduje fyzickou groteskou s převracením rolí.

Ironie samotného textu vyvstává i v momentech, kdy, co je předstíráno jako vtip, má reálný dopad na vztahy postav – smích publika často kryje faktické ponížení či mocenskou převahu.

---

Rozbor klíčové scény: svatba a rituál „zkrocení“

Svatba Kateřiny a Petruccia je záměrně inscenována jako karikatura: Petruccio přijíždí oblečený nevhodně, záměrně ignoruje etiketu, a místo svatebních slibů situaci paroduje. Napětí mezi rituálem (oficiální svatba) a chaosem (Petrucciovo chování) lze vidět na rozpadu jazykových forem: tradiční verš nahrazuje žoviální próza, všechny dialogy mají rychlý spád, což zvyšuje komický efekt. Svatba zde není vyvrcholením lásky, ale spíše demonstrací moci, kde slovo i čin slouží k „performativnímu ponižování“.

V „zkrocovacích“ scénách Petruccio testuje Kateřinu imperativy: „Nesmíš jíst, nemáš si na co stěžovat.“ Opakuje se tu motiv iluze – co vidím a co říkám, nemusí být totéž („Když řekneš, že je den, já půjdu s tebou, když noc, také souhlasím“). Tento paradox ukazuje na hraní rolí jako mechanismus moci.

---

Různé výklady a současná recepce

Moderní interpretační rámce, zejména feministická kritika, často poukazují na násilný rozměr „zkrocení“ a problematizují, zda hra skutečně nabízí prostor pro ženské vítězství. Česká divadla se této otázce často vyhýbala – například inscenace v Národním divadle (režie Jan Kačer, 1993) pojímala Kateřinu se silnou dávkou ironie, čímž akcentovala možnost, že i v pokoření může být skryté vítězství.

Na druhé straně historicistické čtení zdůrazňuje „normálnost“ tohoto typu manželských vztahů v renesanci a vidí v hamletizaci postav spíš nadčasovou ironii než revoltu. Moderní režie často přesouvají děj do současnosti a Kateřinu zobrazují jako ženu, která vědomě užívá jazyk jako zbraň přežití, což proměňuje interpretaci hry zásadním směrem.

---

Závěr

Zkrocení zlé ženy je dílo nabité rozpory: kombinuje výsměch s kritikou, nabízí nám komedii, jejíž humor je často temný a ironický, a umožňuje nám uvažovat o tom, kdo je skutečným vítězem v souboji pohlaví a moci. Skrze jazyk, převleky a manipulativní strategie Shakespeare nejen paroduje patriarchální normy, ale zároveň nám ukazuje jejich křehkost. Hra zůstává aktuální pro české školství i divadlo zejména proto, že neposkytuje jednoduché odpovědi, ale naopak otvírá prostor pro různé interpretace a diskuze – co vlastně znamená „zkrocení“ a kdo tady hraje divadlo na koho? Právě díky této trvalé ambivalenci nás Zkrocení zlé ženy nutí zpochybňovat představy o moci, identitě a tom, co je vlastně v manželství skutečně „výhrou“.

Ukázkové otázky

Odpovědi připravil náš učitel

Jaký je hlavní význam moci v Zkrocení zlé ženy podle rozboru?

Moc je zobrazena jako hra a divadelní role, není absolutní. Shakespeare zpochybňuje, zda je moc ve vztazích skutečná, nebo pouze předstíraná skrz jazyk a inscenaci.

Jak rozbor Zkrocení zlé ženy vysvětluje genderové role v díle?

Genderové role jsou v inscenaci ironizovány a parodovány. Hra ukazuje, že ženská poslušnost a mužská dominance jsou spíše společenskými rolemi než skutečností.

Co znamená divadelní iluze v Zkrocení zlé ženy podle rozboru?

Divadelní iluze znamená, že postavy hrají role a předstírají své chování. Iluze je nástrojem ke zpochybnění pravidel moci, identity i manželství v příběhu.

Jak rozbor hodnotí postavu Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy?

Kateřina je inteligentní a její vzdor je reakcí na ponižování. Závěrečný monolog lze chápat jako hereckou hru, ne nutně rezignaci na vlastní vůli.

Jaký je význam humoru podle rozboru Zkrocení zlé ženy?

Humor v díle často balancuje na hraně krutosti a ironie. Slouží k zesílení kritiky společenských norem a moci skrze jazykové a situační hry.

Napiš za mě analýzu

Tagi:#shakespeare #zkrocenizlezeny #genderamoc