Gogolův Revizor: satira úřední moci a groteska společnosti

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 21.01.2026 v 5:46

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: 17.01.2026 v 20:35

Shrnutí:

Odhalte Gogolův Revizor: satira úřední moci a groteska společnosti. Najdete analýzu motivů, postav, jazykových prostředků a kontext pro školní úkol s příklady.

Revizor Nikoly Vasiljeviče Gogola: Satira úřední moci a groteskní obraz společnosti

Použitý překlad: N. V. Gogol, Revizor. Překlad František Rutha, vydání Odeon, Praha 1978.

---

Úvod

Satira má tu zvláštní schopnost, že je často aktuální i tam, kde by si nikdo nepřál, aby už aktuální byla. „Revizor“ od N. V. Gogola je přesně takovým dílem: divadelní hra z carského Ruska 19. století, jejíž groteskní komika a pronikavá kritika úřednické morálky oslovují čtenáře i v současné době, kdy formálnost a mocenské mechanismy zůstávají navzdory dějinám překvapivě univerzálními fenomény. Ve své práci budu rozebírat, jak Gogol prostřednictvím komedie omylu a jazykové nadsázky demaskuje patologii moci, zbavuje její představitele ideálů a staví je do světla absurdity. Zaměřím se na analýzu dramatické stavby, hlavních motivů a jazykových prostředků díla, charakteristiku postav a společenský kontext, přičemž důraz položím na to, jak se Revizor stal všeobecně sdíleným zrcadlem lidských i institučních slabostí.

---

Gogol, společnost a vznik Revizora

Nikolaj Vasiljevič Gogol, významný představitel ruské literatury první poloviny 19. století, není v českém prostředí neznámý. Jeho tvorba, která pravidelně nachází své místo v maturitních čítankách, je orientována na poutavé a často satirické zobrazení společenských vrstev, jejich tuhých struktur a všeobecné duchovní stagnace. Gogol sám měl, díky úřední kariéře svého otce i vlastní zkušenosti v carském aparátu, s byrokracií přímý kontakt. Právě tyto zkušenosti poháněly jeho sžíravou kritiku, již vložil do Revizora, jehož napsání probíhalo na popud Puškina v roce 1836 v Petrohradě. Hra byla od počátku vnímána jako značně provokativní – ne náhodou narazila na cenzurní limitace. V době, kdy veškeré veřejné dění bylo podřízeno policejnímu dohledu a vědomí cenzury, mohlo i slovo na scéně znamenat nebezpečí; právě proto je Revizor formálně komedií, fakticky však nesmlouvavou společenskou kritikou.

---

Kompozice a dramatická stavba díla

Revizor je vystavěn jako klasická komedie ve stylu městské satiry, rozdělená do pěti dějství. Zpočátku se hra rozvíjí v klidném, ba až lenivém tempu – v úřednickém městečku nikdo netuší, jaké události se rozběhnou. První dějství otevírá kolektivní scénou, kde se úředníci, vzájemně se podezřívající a svíraní strachem z vyšší moci, dozvídají o anonymním revizorovi. Klíčový komický mechanismus, totiž shoda okolností a těžko uvěřitelný omyl v podobě záměny moskevského pobudy Hlestakova za státního inspektora, je pro satirický tah hry zcela zásadní – právě na této omylu je vystavěno nejen napětí, ale i postupná stupnice groteskních excesů. Gogol mistrně vrství opakování: domnělý revizor je obskakovan hostiteli, úředníci se předhánějí v servilitě a korupci, zatímco publikum sleduje, jak absurdita roste do extrému. Vyvrcholením je závěrečná scéna, kdy panoptikum radostné iluze rozpráší příchod opravdového inspektora. Tímto obratem lože Gogol zrcadlo nejen postavám, ale i celým dějinám podobných „maloměstských“ struktur v Evropě.

---

Motivy a témata: Strach, moc, omyl a slabost

Hlavním motivem Revizora je bezesporu strach z moci a jeho praktické důsledky pro charakter jednotlivců i celé společnosti. Hned v úvodu jsou úředníci a starosta hluboce zneklidněni hrozbou „dohledu shora“, a panika, jež je zachvátí, vede k sérii groteskních, ale hluboce pravdivých gest. Moderní čtenář se snadno zasměje, když starosta nervózně přikazuje zakrýt špínu nebo schovat nemocné, avšak v jádru těchto scén cítíme realitu nahé moci, která je schopna v lidech probudit nanejvýš zbabělé a úplatné jednání. Korupce není dovedena k individuální karikatuře – naopak, je dramaticky odkryta jako rutina; situace, ve které se každý, od soudce po poštmistra, předhání v ochotě uplácet, klamat i ponižovat se. Na opakovaných scénách, kdy Hlestakov bez zábran přijímá dary a lže o svých úspěších, je zřejmé, že nejde o selhání jednoho člověka, ale o systémovou poruchu hodnot.

Dalším klíčovým aspektem je motiv omylu, který se tváří jako náhoda, ovšem logika gogolovského světa jej proměňuje v hlubší metaforu. Nikdo totiž neselhává proto, že by byl hloupý – všichni jsou ochotni uvěřit lži, protože jim to vyhovuje. Identita Hlestakova zůstává mlhavá, postavy ji přijímají jen proto, že neusilují o pravdu, ale o pohodlný obraz úspěchu.

Stejně důležitá je motivická linka, která propojuje touhu po obohacení, pokrytectví a snadnou podřízenost autoritě. Scéna, v níž se Anna Andrejevna a její dcera hašteří o Hlestakovu přízeň, je jemně karikaturistická a ukazuje, že ani rodinné prostředí není imunní vůči korupci, je-li to ve jménu prestiže a moci.

---

Postavy a jejich funkce

Hlestakov – Katalyzátor absurdity

Ivan Alexandrovič Hlestakov, mladý petrohradský úředník, je postavou, jež rozbíjí iluze města a obnažuje jeho nejtemnější stránky. Je povrchní, samolibý, ba přímo dětinsky marnivý, což je brilantně vystiženo v jeho monolozích i lživých historkách. Když přijímá úplatky a vychloubá se svými vymyšlenými styky, stává se Hlestakov akcelerátorem městské korupce: sám hloupý a neškodný, přesto nebezpečný právě proto, jak ochotně na něj ostatní promítají své obavy. Mnoho slavných režisérských inscenací, například v Divadle Na Zábradlí, staví postavu Hlestakova na pomezí frašky a dětského podvodníčka – a tím ještě silněji podtrhují absurditu celé situace.

Starosta – Symbol formy bez obsahu

Postava starosty je pro pochopení základního sdělení klíčová. Nikoli pouze komická figurka, ve své podstatě je ztělesněním profesionálního populismu a panickým správcem, který veškeré dění filtruje pouze pohledem „výše“. Jeho jazyk je vyprazdňován na samou dřeň frází; oficiální žargon, jímž se obrací ke svým lidem, je často parodií samospasitelnosti. Scény, kdy starosta žene ostatní do kolektivní paniky a sám je vzápětí ochoten zametat vše pod koberec, slouží nejen k pobavení, ale zejména k odhalení morální prázdnoty těch, kdo mají být v čele.

Vedlejší postavy

Anna Andrejevna a její dcera Marie představují rodinný oportunismus v maloměstském prostředí. Jejich snažení vlichotit se Hlestakovovi (kterého ihned považují za vhodného kandidáta k sňatku) je groteskním výsměchem společnosti, kde prestiž zcela převažuje nad skutečnými city. Soudce, školní inspektor a poštmistr jsou typickými zástupci zkaženého úřednictva a mechanicky realizují korupční model. Významná je i postava Osipa – Hlestakovova sluhy. Jako jediný je schopen nadhledu, komentuje dění s ironií a odstupem, což z něj dělá unikátní hlas zdravého rozumu uprostřed šíleného panoptika.

---

Jazykové prostředky a styl

Jedním ze zásadních aspektů Gogolovy hry je prolínání stylizovaného oficiálního žargonu s lidovým, až prostořekým projevem Hlestakova a dalších postav. Když například starosta pronese své legendární: „Jaké jsme to jen udělali opomenutí,“ ironie textu je zřejmá – autor si pohrává s jazykem formality, kterou opakovaně staví do kontrastu s panikou a zbabělostí. Opakování, hypérbola i eufemismy slouží k zesílení absurdity – Hlestakov má „tři zelené domy na Něvském prospektu“ a „mluví s ministrem každý den“ (3. dějství). Zároveň jsou v textu patrné jazykové hříčky, neologismy a tituly, které postavy s oblibou násobí, aby se navzájem ohromily. U Gogola je však humor často skrytý i mezi řádky: scénické poznámky a gesta (například úlek, zrudnutí, koktání) přispívají k nonverbální komice, která při inscenaci hraje zásadní úlohu. Podobný způsob humoru – založený na rytmu řeči a výčtech nesmyslných titulů – je v českých školských čítankách dobře srozumitelný právě díky hereckým adaptacím, z nichž nejznámější je třeba úprava Ladislava Smočka v pražském Činoherním klubu.

---

Groteska, satira a karneval

Grotesknost Revizora spočívá především v důsledném překročení hranic běžnosti – karikaturností postav, přeháněním jejich slabostí i směšností situací. Gogol, ovlivněný mj. ruským folklórem, vytváří svět, kde směšné a hrozivé splývá v jediný proud. Jak upozorňuje Michail Bachtin ve svých studiích o karnevalu (například ve spisu Problémy poetiky Dostojevského), jde o literární princip, v němž jsou společenské role převráceny naruby a „svět vzhůru nohama“ umožňuje demaskovat skutečné hodnoty. Revizor využívá karnevalový chaos: zbavuje autoritu vážnosti a umožňuje všedním postavám vystřídat vysoké i nízké pozice, aniž by však svět nabyl skutečného pořádku – groteskní smršť končí jen další iluzí i bezútěšností. Komedie tak sice vyvolává smích, ale zároveň zanechává dozvuk destabilizace a rozčarování.

---

Historický a společenský kontext

Ruská byrokracie devatenáctého století byla proslulá svou neprůhledností a neefektivností, s komplikovaným systémem inspektorů, peticí a dozorů. Gogolův Revizor proto mohl být čten i jako parodie úředních poměrů nejen v Rusku, ale i v jiných evropských zemích, což dokazuje jeho suverénní pozice mezi evropskou satirou vedle Molièrova Tartuffa nebo Goldoniho Sluhy dvou pánů. Přijetí díla nebylo jednoduché – oficiální kritika se pohoršovala, některé inscenace byly dokonce zakazovány. Právě díky těmto peripetiím se však Revizor stal známkou odvahy autora i zrcadlem reálií tehdejší společnosti, což je podstatné i z hlediska moderních interpretací. Ve srovnání s Puškinem, Gribojedovem a českými divadelními fraškami (např. Tylovu Strakonickému dudáku), zůstává Revizor nejvyhraněnější a nejbezohlednější ve svém demaskováním kolektivní úpadkovosti.

---

Moderní interpretace a srovnání

Aktuálnost Revizora v současné době nepřestává udivovat – úřední byrokracie, formální přetvářka i ztráta pravého smyslu veřejné služby jsou univerzálními tématy. Nedávné divadelní inscenace v Národním divadle či v ostravském Divadle Petra Bezruče často posouvají akcenty směrem k politické frašce či dělají z Hlestakova spíše tragického antihrdinu než typického komika. Hra tak nachází nový význam tam, kde se stírá hranice mezi scénou a realitou každodenního veřejného života.

---

Silné argumenty a protiargumenty

Často se objevuje námitka, že Revizor je pouhá fraška, prázdná zábava vyhrocená do krajnosti. Tento názor však neumí vysvětlit, proč zůstává hra tak účinná: Gogol neútočí na jednotlivce, ale odhaluje systém, jenž je sám založen na omylu a každodenní rutině lži. Scéna, kde úředníci mechanicky předávají Hlestakovovi úplatky, není jen humorným výstupem, ale dokladem patologického stavu společnosti, kde je podvod povolenou normou. Tímto způsobem hra přesahuje možnosti běžné komedie a stává se kritickým komentářem k trvalým tendencím společenského života.

---

Závěr

Revizor N. V. Gogola není pouze školní četbou, ale především ostrou a dodnes aktuální reflexí mechanismů moci, korupce a kolektivního strachu. Groteskní styl, pronikavější než moderní kabaret, a brilantní karikatura postav i jazykových projevů dělají z této hry nadčasové varování: moc, která se opírá pouze o formu a strach, je ve své podstatě křehká a vystavena snadné manipulaci. Revizor učí, že největším nebezpečím není chybný jednotlivec, ale společnost ochotná žít v pohodlném klamu. Zůstává proto na každém z nás, jaké místo v této groteskní scéně zaujmeme – jsme diváky, nebo hrajeme svoji roli ochotně dál?

---

Použité zdroje: - N. V. Gogol: Revizor, přel. F. Rutha, Odeon 1978 - M. M. Bachtin: Problémy poetiky Dostojevského, české vyd. 1971 - Eduard Goldstücker: Gogol a jeho Revizor, doslov v edici Odeon

(Nad rámec: Při školní práci postačí výše uvedené zdroje; případné doplnění o kritiky k inscenacím a další kontext doporučuji dle zadání učitele.)

Ukázkové otázky

Odpovědi připravil náš učitel

Jaká je hlavní satira v Gogolově Revizoru a co kritizuje?

Gogolův Revizor satiricky kritizuje úřednickou morálku a společenskou korupci v carském Rusku.

Kdo je hlavní postavou Gogolova Revizora a jakou roli hraje?

Hlavní postavou je Hlestakov, který je omylem považován za státního inspektora a tím odhaluje slabosti úředníků.

Jaké hlavní motivy a témata zpracovává Revizor od Gogola?

Revizor zpracovává motivy strachu z moci, korupce, omylu a selhání celé společnosti.

Jaká je dramatická stavba a kompozice Gogolova Revizora?

Revizor je pětidesková komedie městské satiry postavená na omylu, s gradující absurditou a závěrečným zvratem.

V jakém společenském kontextu vznikl Gogolův Revizor?

Revizor vznikl v carském Rusku jako reakce na úřednickou byrokracii a cenzuru, podnětem byl Puškinův námět.

Napiš za mě analýzu

Tagi:#literatura #revizor #rozbor