Strakonický dudák: rozbor díla Josefa Kajetána Tyla a hlavní motivy

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 22.01.2026 v 11:19

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: 19.01.2026 v 10:55

Josef Kajetán Tyl a mistrovství *Strakonického dudáka* – podrobná analýza děje, motivů a významu

I. Úvod

Toto dílo vzniká v době vrcholícího národního obrození, v éře, kdy čeština, lidové tradice i mýty vystupují ze stínu pozapomenutí. *Strakonický dudák* v sobě spojuje několik žánrových rovin – je současně dramatickou báchorkou, pohádkou, veselohrou i romantickou vizí českých hodnot. Nejde však jen o prostý příběh lásky a ztraceného štěstí; Tyl v díle odhaluje hluboké otázky lidského bytí i národní identity. Tato esej se proto zaměří na detailní rozbor děje, postav, motivů i symboliky, jež činí ze *Strakonického dudáka* jedinečné dílo české dramatiky.

II. Komplexní analýza děje *Strakonického dudáka*

Průběh Švandovy pouti je formován nejen jeho vlastními rozhodnutími, ale i silami nadpřirozena. Rosava, Švandova matka, je v tomto ohledu klíčová postava – je sice obyčejnou ženuškou, ale i vílou, která zasahuje do osudu hlavního hrdiny. Právě magický prvek – lesní dudy, jež získal po otci a v nichž sídlí nadpřirozená síla – slouží jako katalyzátor zásadních dějových zvratů. Kouzlo dud udělí Švandovi úspěch, který ovšem nese stín (vztah k magii je zde ambivalentní, podobně jako v pohádkách Boženy Němcové), a jeho život je poznamenán prokletím, když zneužije kouzelné schopnosti k vlastnímu prospěchu.

Antihrdinský prvek do děje vnáší Pantaleon Vocilka – podvodník, zbabělec a intrikán, jehož postava nese znaky lidových komických typů známých z českých veseloher. Vocilkovy intriky vedou k roztržce mezi Švandou a Dorotkou, posunují děj ke konfliktům na královském dvoře a nakonec i k Švandovu pádu.

Vedlejší linie nabývají na důležitosti: smrt Dorotčina otce znamená pro hlavní dvojici nejen osobní ztrátu, ale i zánik jistot, což je typické v romantické dramaturgii jako motiv opuštěnosti (srovnejme s Erbenovou baladou *Vodník*). Dorotka se však nevzdává, naopak vykazuje odhodlání, jež z ní činí jednu z nejsilnějších ženských postav v Tylově tvorbě. Kalafuna – houslista, připomínající komediální pohybové figury z české lidové grotesky – přináší do hry odlehčení i důraz na sílu přátelství a hudby.

Vrcholná část odehrává se na královském dvoře, kde Švandův talent vábí nejen úctu, ale i závist a nebezpečí. Láska princezny není poháněna city, nýbrž mocenskými zájmy. Král a princ zosobňují sociální bariéry – Švandův pobyt ve vězení se pak stává metaforou bezmoci tváří v tvář systému, který neuznává hodnotu prostého člověka.

III. Charakteristika hlavních postav

Dorotka představuje prototyp věrné a odvážné ženy. I ve chvíli, kdy by mohla zahořknout či podlehnout zoufalství, překonává překážky, což z ní činí oporu nejen pro Švandu, ale i pro diváky toužící po vzoru ženské statečnosti a oddanosti. Její vývoj z „nevinné dcerky“ ve výraznou akční postavu podtrhuje proměny ženy v české společnosti té doby – ne už jen pasivní předmět, ale tvůrkyně vlastního osudu.

Rosava v sobě spojuje motiv mateřské lásky a magické síly. Její původ jako víly kotví drama v pohádkové tradici, kde „příroda pomáhá“ – ať už v dobrém, či zlém. Rosava je nejen ochránkyní, ale i stvořitelkou údělu – symbolizuje spojení přírodních sil s osudem člověka, jehož štěstí je výrazem souhlasu s přírodními principy.

Vocilka, v protikladu k hlavnímu hrdinovi, představuje pokrytectví, oportunismus a neschopnost opravdového citu. Tyto vlastnosti Tyl zpodobňuje s velkou dávkou ironie, čímž Vocilka získává komickou, ale i mrazivou dimenzi. Připomíná další záporné postavy českých dramat, například Osvaldovu matku v Jiráskově *Lucerně*.

Vedlejší postavy (Kalafuna, princ, král) fungují jako zrcadla motivací a problémů hlavních figur – vnášejí do hry akcenty humoru, tragiky, nebo připomínají, jak složitá je cesta jedince napříč společenskou strukturou.

IV. Hlavní motivy a tématika díla

Magie a konkrétně dudy či lesní víly nejsou jen pohádkovou ozdobou, ale nesou hlubší význam – propojují člověka s přírodou, s minulostí a hodnotami předků. V tom lze spatřovat silnou součást národního obrození – návrat ke kořenům, k jazyku, k lidové moudrosti. Společenské překážky a intriky, jež rozvíjejí Vocilka a aristokraté, odrážejí realitu předbřeznové společnosti s jejími bariérami a třídními rozdíly.

Odvaha a hrdinství zde nejsou heroické v romantickém smyslu, nýbrž občanské, každodenní – připomínají, že úspěch a štěstí může dosáhnout ten, kdo dokáže překonat pokušení vlastní slabosti. *Strakonický dudák* je tak nejen pohádka o kouzlech, ale i reflexe skutečného hrdinství malých lidí.

V. Literární a dramatické prostředky

Struktura hry je pečlivě vystavěná: jednotlivé obrazy přecházejí plynule, napětí graduje od nevinnosti domova přes dobrodružství až k zkoušce charakteru. Hudební motivy vnášejí do dramatu rytmus i zvláštní atmosféru, podporují emocionální prožitek publika a slouží k podtržení klíčových momentů hry.

VI. Význam díla v kulturním prostoru Česka

Z mnoha obnovených nastudování vynikají zejména úpravy Národního divadla, kde se dílo stává příležitostí zviditelnit český jazyk i hudbu, a tím posílit kolektivní povědomí o historických i estetických hodnotách.

VII. Závěr

Dílo je srozumitelné i v současnosti – nejen pro jeho jazykovou bohatost a působivost, ale i díky tomu, že odhaluje hodnoty, které si uchováváme. V době, kdy jsme svědky globálních změn, nám připomíná, že štěstí lze nalézt nejen v dobrodružství světa, ale často v návratu a pochopení vlastních kořenů.

Pro další výzkum nabízí hra mnoho – od zkoumání motivů víl v české tradici po moderní adaptace v divadle i filmu. Především však Tylovo dílo trvá jako symbol českého ducha, v němž se kouzlo mísí s realitou a láska s odpovědností za druhé i za sebe.