Rozbor románu L'Assommoir (Zabiják) od Émila Zoly — alkohol a chudoba

Tato práce byla ověřena naším učitelem: předevčírem v 15:06

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: 21.01.2026 v 7:38

Úvod

Román „Zabiják“ (francouzsky „L’Assommoir“) z roku 1877 je považován za jedno z vrcholných děl jeho rozsáhlého cyklu Rougon-Macquartové, volně propojené série dvaceti románů mapujících různé aspekty francouzské společnosti v období druhého císařství. „Zabiják“ je naturalistickým románem, jehož hlavním tématem je devastující působení alkoholismu, chudoby a dědičnosti na lidské osudy. Dílo je známé svou neúprosnou pravdivostí v líčení bídy nižších vrstev obyvatel Paříže, kritickým postojem vůči společnosti a hlubokým ponorem do psychologie jednotlivce.

Cílem této eseje je analyzovat „Zabijáka“ v jeho historickém a literárním kontextu, rozebrat způsob vyprávění, ústřední témata i motivy, charakteristiku hlavních postav a použití symboliky. Zvláštní pozornost budu věnovat otázce determinismu, roli prostředí a významu románu pro pozdější literaturu. Esej uzavřu osobním zamyšlením, jak mohou Zolova témata oslovovat čtenáře dodnes.

---

1. Historicko-společenský kontext díla

Naturalismus, jehož Zola byl hlavní postavou, navázal na realismus tím, že odmítl idealizaci skutečnosti a zobrazoval ji v celé surovosti. Vycházel z přesvědčení, že lidské chování je určeno dědičností a prostředím, v němž jedinec žije, a že společnost a zákony přírody utvářejí osud člověka více než jeho vůle. Literatura tak měla sloužit jako „laboratoř“, kde je možné sledovat působení těchto sil, podobně jako vědecký experiment.

V románu „Zabiják“ rozpracovává Zola především téma alkoholismu jako zhoubné civilizační choroby, která ničí jednotlivce, rodiny i celé generace. Důraz je kladen také na nemožnost sociálního vzestupu, na začarovaný kruh bídy a bezvýchodnosti, v němž se hlavní hrdinka Gervaise i její okolí pohybují. Román se tak stává nejen uměleckou výpovědí, ale i silným sociálním apelem, který podněcoval diskusi o podmínkách chudiny i ve středoevropském prostoru – například český realismus (Alois Mrštík, Božena Němcová, Karel Václav Rais) se podobným způsobem zaobíral sociálními otázkami v českých podmínkách.

---

2. Struktura a vyprávěcí techniky románu

Vypravěčem je vševědoucí pozorovatel, avšak Zola se často vciťuje do jazykového vyjádření samotných postav, používá bohatou přímou řeč a prostřednictvím vnitřních monologů zprostředkovává čtenáři jejich psychologii. Naturalistický styl je charakteristický důrazem na detailní popis – někdy až chirurgicky přesně líčí prostředí, pracovní podmínky ve valše, špínu na pavlačích i fyzickou zkázu těla pod vlivem alkoholu.

Zola mistrně kombinuje obraznost i věcnost, často využívá techniky kontrastu (například když v jedné scéně ukazuje naději a v další beznaděj), ironii a neúprosnou analýzu postav. V jednotlivých kapitolách sledujeme opakující se motivy (alkohol jako prokletí, šířící se prostředím), které postupně skládají trpký obraz reality – podobně jako v českém románu „Kuře melancholik“ od Josefa K. Šlejhara, byť se oba autoři liší prostředím i mírou naturalistického detailu.

---

3. Hlavní témata a motivy románu „Zabiják“

Násilí v „Zabijákovi“ má různou podobu – fyzickou, psychickou, společenskou. Zola detailně popisuje například vražednou hádku mezi Coupeauem a Lantierem či postupné násilí páchané alkoholismem, které ničí tělo i duši. Veškeré násilné události vyplývají z bezmoci, frustrace a neschopnosti postav vymanit se ze situace – motivy, které rezonují mimojiné i v českém prostředí, například v romancech ze života dělnictva či maloměsta („Osudy dobrého vojáka Švejka“ od Jaroslava Haška se také dotýkají útlaku malého člověka, zde ovšem v ironickém posunu).

Otázka společenské odpovědnosti a etiky je formulována v opozici jedinec–společnost: Gervaise není pouze obětí okolností, ale její osud není pouze důsledkem vlastních chyb – je to též důsledek selhání institucí, společnosti, která odmítá pomoci nejslabším. Téma viny a spravedlnosti je zde komplikované: skutečným „zabijákem“ není konkrétní osoba, ale převládající zlovolné síly společnosti.

V neposlední řadě je dědičnost a prostředí klíčem k Zolovu naturalistickému pohledu. Podobně jako ve filmu „Bílá nemoc“ podle Karla Čapka vidíme, že společenské jevy mají hluboké kořeny, že konkrétní jedinec je často hříčkou sil, které přesahují jeho schopnosti ovlivnit vlastní život.

---

4. Charakteristika hlavních postav

Vedlejší postavy – Coupeau, Lantier, Nana – představují v každém případě určité aspekty společnosti. Coupeau, Gervaisin druhý manžel, je zprvu dobrosrdečný, ale slabý člověk, který rychle podlehne alkoholu a stane se symbolem zmaru. Lantier je postava vychytralého parazita, který se žene za svým prospěchem, bez ohledu na štěstí ostatních. Malá Nana se v pozdějších dílech Rougon-Macquartů stává symbolem degenerace a selhání celé generace.

Dynamika mezi postavami je extrémně důležitá – například vztah mezi Gervaisou a Coupeauem postupně přechází od lásky/plánu založit rodinu do úpadku, vzájemné zášti a lhostejnosti. Na malém prostoru se ukazuje, jak silně prostředí rozněcuje konflikty, jak bezmocně postavy reagují na vnější tlak (například propuštění z práce, ztráta bytu) a jak postupně přicházejí o poslední zbytky lidské důstojnosti.

---

5. Symbolika a literární prostředky

Prostředí, v němž se děj odehrává, je symbolem samotné podstaty zla: špinavé činžáky, hlučné ulice, temné výčepy – tyto kulisy posilují dusivou atmosféru beznaděje. Technicky mistrně je popsán například pád Coupeaua, jehož tělo doslova rozkládá alkohol: smyslové detaily (pach, šerosvit, studený dotek stěn) posilují pocit hnusu a současně soucitu.

Zola bohatě využívá metaforiku a naturalistický detail – například voda a mýdlo ve valše se mění z nástroje čistoty v symbol ženské dřiny, která nemá konce. Ironie se u Zoly objevuje například ve chvílích, kdy postavy sní o lepším životě, zatímco jejich realita směřuje přesně opačně – podobně jako u Karla Havlíčka Borovského v „Křtu svatého Vladimíra“ nacházíme tragikomické tóny v líčení sociální reality.

---

6. Přínos a význam románu

Společenský účinek Zolova díla byl značný – román nejenže kritizoval konkrétní instituce (například špatné podmínky v pařížských dělnických čtvrtích), ale vyvolal též úvahy o možnostech sociální reformy. „Zabiják“ nebyl přijímán jednoznačně – část společnosti jej zavrhovala jako „amorální“, jiní oceňovali jeho odvahu ukazovat věci pravým jménem.

Dnes zůstává „Zabiják“ aktuální v otázkách sociální determinace, bezmoci lidí pod tlakem prostředí nebo chorob (v moderní době můžeme paralely najít v závislostech či otázkách sociálních nerovností). Význam románu tak není pouze historický, ale stále inspiruje k zamyšlení nad zdánlivě neřešitelnými tématy.

---

Závěr

Osobně mě Zolova neúprosná pravdivost a schopnost psát o nejbolestivějších stránkách lidského života fascinuje – i díky němu lze lépe chápat nejen dějiny Francie, ale univerzální otázky lidské existence. Jeho dílo připomíná, že literatura má moc nejen popisovat svět, ale také měnit pohledy čtenářů a podněcovat je k přemýšlení o vlastních postojích a zodpovědnosti.

Závěrem bych doporučil nejen „Zabijáka“, ale i další romány naturalistického proudu (například „Germinal“ od Zoly či české adaptace naturalismu – „Její Pastorkyňa“ Gabriely Preissové), které pomáhají nahlédnout do skrytých mechanismů společnosti a povahy člověka. Čtení těchto děl může být náročné, ale zároveň velmi obohacující a nutící čtenáře zamyslet se nad svou vlastní citlivostí vůči problémům světa kolem něj.