Analýza hry Dobytí severního pólu (2) od Zdeňka Svěráka a její humor

Typ úkolu: Analýza

Přidáno: dnes v 7:25

Fenomén Járy Cimrmana a jeho „Dobytí severního pólu (2)“ – rozbor významu, struktury a humoru

Úvod

Čerpám z textové analýzy samotné hry, mých zkušeností z české divadelní tradice a dobového kontextu českého humoru, a věnuji zvláštní pozornost motivům přátelství, cestování a lidské touhy po objevování, které hra bohatě paroduje.

---

Historický a kulturní rámec díla

Hra *Dobytí severního pólu (2)* si bere za základ slavné dobývání Arktidy, které na přelomu 19. a 20. století zaměstnávalo vědomí Evropanů včetně českých zemí (například známý byl Jan Eskymo Welzl). Parodie na polární expedici zde slouží jako prostředek ke konfrontaci velkolepých snů s komicky malichernou realitou.

Silnou stránkou Cimrmanových her je spoluautorství Svěráka a Smoljaka, kteří se doplňovali pocitem pro jazyk, improvizací i schopností přesně vystihnout situace, v nichž se čeští „hrdinové“ ocitají. Pro divadlo to znamená neustálou čerstvost a živost – každé představení nese silný otisk aktuální nálady, drobných divadelních selhání či pohotových improvizací.

Komedie zde nabývá různých podob: od dadaistických situací, přes satiru na vědecké objevy, až po jemné parodování českého vlastenectví a sounáležitosti. Hra je postavena na nadsázce, ironii i láskyplném výsměchu hodnotám a vážnosti doby i samotných jejích hrdinů.

---

Podrobná analýza obsahu a témat hry

Jádrem hry je především motiv přátelství – sdílení těžkostí, humor v nouzi a hledání podpory u druhých. Postavy nejsou superhrdiny, ale zcela běžní lidé s obyčejnými starostmi, pocitem zodpovědnosti i snahou neztratit ve vypjatých chvílích naději. Druhým silným motivem je cestování coby životní ideál, tentokrát však převrácené do groteskního uspokojení, že i cesta za hranice všedních dnů může skončit výpraskem od nepřejících živlů a zmatkem na každém kroku.

Parodická rovina je zřejmá ze všech vědeckých „objevů“, které postavy činí – jako je legendární arktický sněžný muž, jehož existence a popis jsou překrucovány k absurditě. Součástí hry je i četba „básně“ Školní brašnička, která vyvolává nostalgii po dětství a zároveň ironizuje patos školní výchovy.

Charakteristika postav ukazuje na typickou „cimrmanovskou“ galerii českých vlastností: Karel Němec je nesmělý, přesto odhodlaný náčelník, neschopný úplně vést, ale vždy připravený přijímat kompromisy. Poustka a Šofr přináší do hry civilnost a praktické obavy – přístup obyčejného člověka do neobyčejné situace. Varel Frištenský, Američan českého původu, zase zrcadlí střet kultur a jazyků, který je trvalým zdrojem vtipu.

Vedlejší scény a dialogy, jako příběhy paní Měcháčkové nebo pana Kotka, rozšiřují obraz lidských trampot, nepochopení a kuriózních nehod, což přispívá k celkové absurditě situace a buduje hutnou, srdečnou komiku. Motiv sněžného muže a „vědeckých“ záznamů je zase parodií na slavné výpravy a legendy (známý je český vztah k Věstonické venuši, Golemovi nebo pražské mystice).

---

Jazyk a styl divadelní hry

Svěrák a Smoljak dovedně využívají rozdílů mezi jazykem „učitelským“, „vědeckým“ a „obyčejným“, často kladou odborné termíny do úst postav, které tyto pojmy neovládají – tím vzniká záměrně směšný efekt. Jazyky se střetávají, kumulují se komoly, nepochopení a parafráze.

Kompozice hry je chronologická, avšak rámovaná „vědeckou přednáškou“ a pravidelnými návraty k retrospektivě, což dává publiku příležitost objevit pointy až zpětně. Paralelní linky (cesta, vědecký rozbor, poetické chvíle) se prolínají a umožňují prohloubení komiky.

Dramaturgicky je hra protkána „technickými“ scénami – opona se zasekne, herec odchází omylem jinam, scéna se opakuje či nedokončí. Tato narušení jsou často brilantní metaforou samotných lidských pokusů obstát ve světě, v práci i ve společnosti – stejně jako v životě se nikdy nic nejde podle plánu, ale právě v improvizaci a humoru lze najít útěchu.

---

Významné scény jako exempla cimrmanovského humoru

Další mistrovskou sekvencí je technická zkouška opony, v níž opona symbolizuje nejen bariéry mezi lidmi a světem, ale také úskalí jakéhokoliv kolektivního úsilí, které je brzděno triviálními chybami, komunikací a lidskou upřímností. Obraz „profesionálů“ v podání Měcháčka a Kotka je pronikavě pravdivý i srdečně komický.

Objev sněžného muže je typickým příkladem cimrmanovské mystifikace: na jedné straně se navazuje na reálné legendy a touhu po tajemnu, na druhé straně jsou důkazy záměrně absurdní, přehnané a vědecky neudržitelné, což ironizuje celé slavné objevy minulosti (podobně jako „Cimrmanovy“ vynálezy v jiných hrách).

„Přetržené nitě“ jsou zase ukázkou jazykové absurdit – nepodařená hra, která není s to předat smysl, zobrazuje absurdní strany mezilidské komunikace a podtrhuje lidskou zranitelnost a snahu o dorozumění, která často končí fiaskem.

Zmiňme také masovou scénu s pojišťovací agenturou, jež si bere na paškál byrokracii a společenské struktury. Publikum se zde stává součástí dění, což posiluje interaktivitu a prolamuje čtvrtou stěnu divadla, přibližuje diváka k tvůrci a samotné pointě cimrmanovského humoru.

---

Reflexe a význam hry z pohledu současného diváka

Hra *Dobytí severního pólu (2)* ukazuje, jak může být fikce použita pro kontrast s realitou – „vědecké objevy“ jsou ve skutečnosti absurdní, hrdinství je omlouváno omyly, nezdary a opileckým nadšením. Právě v tom je však skrytá pozitivní zpráva: naší největší zbraní je schopnost zasmát se i vlastní prohře.

Živé provedení a improvizace jsou neoddělitelnou částí této hry. Herci přiznávají chyby, komunikují s publikem, často reagují na aktuální dění – což kontrastuje s tradičním divadlem i s hranou seriózností. Tím se posiluje intenzita emočního zážitku a zároveň vzniká prostor pro kolektivní sdílení a porozumění.

Kritika společenských jevů a samotné lidské povahy se zde skrývá za nenuceným vtipem a nadsázkou. Každá situace je zveličená, zároveň však odhaluje pravdu o našich slabostech: touze po uznání, strachu z neúspěchu i potřebě přijetí a sounáležitosti.

---

Závěr

Unikátnost hry spočívá v kreativitě jejích autorů, kteří dokázali spojit historii, jazykovou hru i živou improvizaci do trvalého kulturního fenoménu, jenž přetrvává generace. Dnes, podobně jako dříve, nachází český divák v Cimrmanovi nejen zábavu, ale také reflexi národní povahy a laskavé poučení o smyslu přátelství a humoru.

Budoucí interpretace mohou dílo obohatit například srovnáváním s jinými cimrmanovskými hrami, zkoumáním jeho jazykových a dramaturgických posunů nebo vlivem aktuální společenské situace na jeho vnímání. „Dobytí severního pólu (2)“ však jistě zůstane součástí české kultury jako důkaz, že i když nikdy „nedobudeme pól“, vždy si zachováme schopnost zasmát se cestě samotné.

---

Doporučení pro zájemce