Vývoj evropské integrace 1918–1993: od meziválečné Evropy k EU

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 16.01.2026 v 16:30

Typ úkolu: Dějepisná slohová práce

Přidáno: 16.01.2026 v 16:16

Shrnutí:

Vývoj evropské integrace (1918–1993): od meziválečných vizí přes ESUO, Římské smlouvy až k Maastrichtu; motivy: mír, ekonomika, instituce a osobnosti.

Historie evropské integrace (1918–1993)

Úvod

Období 1918 až 1993 představuje unikátní etapu evropských dějin, během níž se z ambiciózních myšlenek, zrodu a pádů spojenectví, ale i z bolestných zkušeností dvou světových válek zrodil projekt, jejž dnes známe jako Evropská unie. Tento dlouhý proces nebyl pouze technokratickou snahou o propojení ekonomik, nýbrž odrážel hlubší touhu evropských společností po míru, stabilitě a překonání historických soupeření. V českém prostředí se otázka evropské spolupráce i rivality promítala do osudů meziválečné republiky, zkušeností Protektorátu i poválečného rozdělení Evropy.

V této eseji se zaměřím na vývoj evropské integrace právě v období 1918–1993, a to nejen jako na sled institucionálních kroků, ale zejména jako na střet idejí, zájmů a hodnot. Moje pracovní teze zní: Vývoj evropské integrace v daném období vznikal z kombinace praktických ekonomických potřeb, zkušenosti s politickou chaotičností kontinentu a z rostoucí potřeby mírového soužití; byl formován jak strukturálními změnami, tak působením konkrétních osobností. Budu pracovat s primárními texty smluv, projevy i se současnými historickými analýzami včetně českých odborníků, zaměřím se též na srovnání různých typů integračních projektů a na analýzu motivací států i elit.

Intelektuální základy a meziválečné pokusy (1918–1938)

Když skončila první světová válka, Evropa byla kontinentem v troskách. Rozpadly se velké monarchie – Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, carské Rusko – vznikly nové státní útvary včetně Československa, Polské republiky či Jugoslávie. Hospodářský restart byl nesnadný a nestabilní politické vztahy nové spolupráci zrovna nepřály.

Přesto už v meziválečném období klíčoví myslitelé – například československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk nebo francouzský politik Aristide Briand – formulovali vize, jak by Evropa mohla překonat nationalisty a války pomocí federalizace či vznikem Panevropy. Briand v roce 1929 přednesl projekt evropské federace před Společností národů. V těchto koncepcích rezonovalo přesvědčení, že pouze institucionální propojení může Evropě zajistit stabilitu a mír. Ve stínu Velké hospodářské krize však převažovala spíše fragmentace a protekcionismus. V Praze vznikla například Československo-jugoslávská asociace, v Rakousku a Německu byl populární nacionalismus. Utopické projekty (jako je myšlenka Evropské federace Richarda Coudenhove-Kalergiho) tak zůstávaly jen v rovině intelektuálního povzbuzení, zatímco politická realita byla neúprosná.

Z písemných pramenů z toho období lze zmínit Briandův Memorandum k evropské unii nebo projevy Masarykovy obrany demokracie. Dobové články v Lidových novinách či záznamy z meziválečných kongresů ukazují napětí mezi vznosnými idejemi a pesimistickými, často sebeobrannými náladami většiny politických reprezentací. Meziválečné období se tak v evropské integraci projevilo spíše přípravou myšlenek než vznikem skutečných institucí.

Druhá světová válka a krize evropské myšlenky (1933–1945)

Nástup nacistického Německa, rozpínavost fašistů v Itálii a postupná likvidace demokracie přetnuly evropské sny o integraci. Politika se militarizovala, dialog byl nahrazen ultimáty. Totalitní režimy přímo diskreditovaly původní panevropské myšlenky, když si přivlastnily jazyk o „nové Evropě“ pro své imperiální plány. Evropa se opět ponořila do konfliktu, který přinesl nebývalé utrpení.

I v těchto temných časech však žila myšlenka spolupráce v kruzích exilových politiků a v odbojových proudech. Významným způsobem se podílely i československé exilové struktury, od Londýna po Moskvou. Právě v britského exilu vznikaly první plány na poválečnou hospodářskou obnovu Evropy – třeba v tzv. Beveridgeho plánů či v koncepcích Jana Masaryka.

Světová válka změnila optiku: ideje integrace už nebyly utopické, ale začaly být vnímány jako nutný prostředek k přežití. V odbojové literatuře a v projevech Edvarda Beneše se objevovala touha zabránit dalšímu rozpadu Evropy. Takto válka internacionální myšlenky očistila, dala jim naléhavost a přesměrovala je na praxi bezpečnosti a poválečné obnovy.

První pokusy a institucionální zárodky (1945–1951)

Po kapitulaci Německa se Evropa ocitla v troskách, rozhořel se boj mezi východní a západní sférou vlivu. Společenská objednávka po integraci byla značná: inflační šoky, rozbitá infrastruktura a nejistota hrozily novým konfliktem. Zásadní zlom pro ekonomickou obnovu přinesl Marshallův plán, který vyžadoval koordinovanou správu pomoci, což vedlo ke vzniku Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC).

Současně s mezivládními projekty (například s Radou Evropy, v níž měla Československá delegace krátce své zastoupení) se začalo promýšlet i hlubší propojení. Ve Francii a v Beneluxu začala být diskutována myšlenka, že hospodářská integrace vybraných sektorů může překonat soupeření a minimalizovat riziko války, což vedlo ke vzniku Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO/ECSC) v roce 1951. Čeští historici (např. Vít Smetana) upozorňují, že tento přístup byl odpovědí na konkrétní potřeby: spojení uhlí a oceli – klíčových válečných surovin – mělo vytvořit nejen efektivní podnikání, ale i vzájemnou kontrolu, a tím podvázat hrozbu konfliktu, především mezi Francií a Německem.

Mnohé jiné projekty však selhaly – například pokusy o vytvoření celoevropské bezpečnostní architektury byly zablokovány Sovětským svazem a během února 1948 i československým převratem.

Nové integrační instituce: ESUO a vznik právních základů (1950–1952)

Evropské společenství uhlí a oceli znamenalo první zásadní přelom. Nebyla to jen další mezivládní organizace: vznikla zde společná Vysoká autorita, Soudní dvůr a Shromáždění zástupců, což byl model odlišný od dosavadních konsensuálních fór. Vedle zmíněných Schumana a Monneta sehrála klíčovou roli například italská diplomacie, německý kancléř Adenauer či nizozemský státník Beyen.

ESUO demonstrovalo, že sektorová spolupráce je skutečně možná a přináší konkrétní výsledky – nárůst obchodu, standardizaci výrob, zpomalení protekcionismu. Nadnárodní prvek (Vysoká autorita) byl tehdy v Evropě naprostou novinkou a stal se inspirací pro další projekty – včetně pozdější Evropské hospodářské komunity (EHS).

Neúspěchy i úspěchy – cesta k Římským smlouvám (1952–1957)

Dalším krokem měly být obranné a politické struktury: bylo navrženo Evropské obranné společenství (EDC) a návrh politického společenství, ale oba projekty zkrachovaly, především na odporu francouzských politiků a obavách z omezení suverenity. Cesta ke skutečně široké integraci tedy vedla spíše postupnými kroky – tzv. spill-over efektem, tedy postupným přeléváním spolupráce do dalších sektorů.

Diplomacie mezitím krystalizovala: po řadě vyjednávání přijaly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo v březnu 1957 Římské smlouvy, jimiž založily Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Proti rychlému propojení často protestovali zejména představitelé menších či neutrálních států, kteří se báli ztráty vlivu.

Římské smlouvy a první integrační vlna (1957–1960)

Římské smlouvy zpečetily přechod od sektorové ke komplexní spolupráci. Vznik makroregionálního trhu umožnil celní unii, volný pohyb zboží a osob, společnou zemědělskou politiku i postupné právní sjednocování. Přijetí nové institucionální architektury přineslo stabilitu, právní vymahatelnost a záruky dlouhodobé předvídatelnosti.

V československém prostředí nelze přehlédnout, že vývoj sledovali s jistými rozpaky jak komunisté, tak část liberální exilové inteligence. Autoři jako Antonín Basler nebo Bohuslav Ečer však upozorňovali, že právě institucionální důslednost Římských smluv umožnila integrovat nejen zájmy, ale i postupně myšlení evropských společností.

Konsolidace, rozšiřování a krize (60.–80. léta)

Následující dekády přinesly střídání úspěchů i krizí. Konflikt „prázdné židle“ v roce 1965–6, kdy francouzská vláda sabotovala rozhodování v Radě, aby vynutila větší respekt k národní suverenitě, ukázal, že integrace není nikdy samozřejmá. Výsledkem byl luxemburský kompromis: státy mohou blokovat rozhodnutí, je-li to ve „zvláště důležitém národním zájmu“.

Dalším mezníkem bylo první rozšíření v roce 1973 – přistoupily Velká Británie, Irsko a Dánsko. Přímým důsledkem byly nejen rozpočtové změny, ale i debaty o budoucnosti projektu. V sedmdesátých letech však integrace čelila globálním výzvám: ropné šoky a zpomalení ekonomického růstu nahlodaly víru ve stávající model. Ve stejném období však začal zesilovat význam Evropského parlamentu – od roku 1979 se začal volit přímo, čímž posílila demokratická legitimita celého integračního projektu.

Nová dynamika a Maastricht (1980–1993)

V osmdesátých letech přišlo oživení v podobě projektu Jednotného evropského aktu (1986), který položil základy skutečného vnitroevropského trhu. Zároveň sílil důraz na politickou spolupráci – což vedlo ke kulminaci v Maastrichtské smlouvě (1992), jež přetvořila Evropské společenství v Evropskou unii. Maastricht přinesl novou dimenzi: jednotnou měnu (euro), společnou zahraniční a bezpečnostní politiku i koncept evropského občanství.

Když se v roce 1989 zhroutil východní blok, novou perspektivu dostaly i státy střední Evropy – včetně Československa. Referenda a veřejné debaty v členských státech ukázaly, že Maastricht nebyl bez kontroverzí: část veřejnosti v něm spatřovala hrozbu pro suverenitu, jiní však vítali šanci na překonání evropské roztříštěnosti.

Syntéza motivací a vývoj institucí

Celý integrační proces nebyl nikdy lineární. Ekonomické zájmy, například snaha o obnovu po válce nebo reakce na globalizaci, hrály roli hlavně v 50. a 80. letech. Politické motivy – zabránění válce, upevňování demokracie – byly klíčové v meziválečném období a opět po druhé světové válce. Funkce institucí se rozšiřovala: Komise měla být tvůrcem politik, Rada garantem vlivu států, Soudní dvůr chránil právo.

Roli konkrétních osobností nelze přehlížet: Monnet, Schuman, Adenauer, Delors – jejich vizionářství i schopnost pragmaticky vyjednávat byly nezbytné. Zároveň však platí, že bez působení strukturálních sil (ekonomického tlaku, geopolitických rizik) by zůstaly jejich myšlenky na papíře.

Kulturní rozměr integrace se nejvíce projevil v prosazování myšlenky evropského občanství a v symbolice – vlajka, hymna, školní výměny (například Erasmus v 80. letech) přispěly k pocitu evropské identity.

Závěr

Historie evropské integrace v období 1918–1993 je svědectvím o přetváření starého kontinentu pod tlakem utrpení, deziluze, ale i s nadějí na lepší budoucnost. V dané periodě se formovaly nejen konkrétní instituce, ale i samotné pojetí Evropy – jako životního prostoru, sdíleného závazku ke spolupráci a míru. Československo vždy přitom stálo na pomezí – od vize první republiky, přes zkušenost okupace po obnovu v 90. letech.

Pochopení těchto historických proměn je nezbytné nejen pro dějepisce, ale i pro každého, komu záleží na současné podobě Evropské unie. Reflexe dosavadního vývoje nám připomíná, že žádný projekt není předurčen k úspěchu; stejně důležité jako smlouvy jsou společenské hodnoty, ochota ke kompromisu i poučení ze selhání. Pro další studium by proto bylo užitečné analyzovat konkrétní průběh integrace ve střední Evropě podrobněji nebo zkoumat, jak se měnila každodenní zkušenost občanů v jednotlivých fázích.

Poučená práce s prameny

Při studiu tohoto tématu je vhodné dávat přednost autentickým textům smluv (např. text Pařížské smlouvy 1951), důvěryhodným překladům vystoupení klíčových aktérů (Schuman, Monnet, Adenauer) a českým odborným studiím (např. Smetana, Král). Je třeba zachovat kritický odstup k teleologii – tedy představě, že vznik EU byl nevyhnutelný. Historie evropské integrace byla experimentem, v němž selhání byla stejně častá jako úspěchy.

Správný postup je sledovat argumentační linie, konfrontovat federalistické, realistické i kritické přístupy a neopomíjet ani lokální perspektivy. Výsledek pak bude nejen analyticky přesný, ale současně poutavý a podněcující k další diskuzi o budoucnosti Evropy.

Ukázkové otázky

Odpovědi připravil náš učitel

Jak probíhal vývoj evropské integrace 1918–1993 v hlavních etapách?

Vývoj evropské integrace 1918–1993 probíhal od intelektuálních vizí přes institucionální základy po vznik EU. Hlavní etapy zahrnují meziválečné snahy, poválečné instituce, rozšiřování společenství a sjednocení Maastrichtskou smlouvou.

Co byly klíčové motivace vývoje evropské integrace 1918–1993?

Mezi hlavní motivace patřila snaha o udržení míru, hospodářskou obnovu a překonání nacionalismu. Politické, ekonomické i kulturní faktory formovaly integrační projekty napříč kontinentem.

Které osobnosti ovlivnily vývoj evropské integrace 1918–1993?

Vývoj evropské integrace ovlivnili například Monnet, Schuman, Adenauer, Briand a Masaryk. Přispěli vizionářskými návrhy i praktickými kroky v mezinárodní spolupráci.

Jaký význam měly Římské smlouvy pro evropskou integraci 1918–1993?

Římské smlouvy v roce 1957 položily základ Evropského hospodářského společenství a umožnily vznik jednotného trhu. Tím zahájily komplexnější spolupráci evropských států.

V čem spočívají rozdíly mezi meziválečnými pokusy a poválečnými institucemi integrace 1918–1993?

Meziválečné pokusy byly hlavně teoretické a nedostaly institucionální podobu, zatímco poválečné instituce (např. ESUO, EHS) přinesly praktickou realizaci a právní rámec integrace.

Napiš za mě dějepisnou slohovou práci

Tagi:#evropskáintegrace #dějinyevropy #evropskáunie