Ženy v Risorgimentu: jak přispěly ke sjednocení Itálie
Tato práce byla ověřena naším učitelem: 23.01.2026 v 7:35
Typ úkolu: Dějepisná slohová práce
Přidáno: 17.01.2026 v 16:42
Shrnutí:
Zjistěte, jak ženy v Risorgimentu přispěly ke sjednocení Itálie: analýza rolí, aktivit, případových studií a pramenů pro školní práci. S prameny a příklady.
Role žen v italském sjednocovacím procesu (Risorgimento): aktérky, strategie, paměť
Úvod
Noc, mlha a napětí ve vzduchu na okraji římských hradeb v roce 1849. Anita Garibaldi, brazilská rodáčka a manželka Giuseppeho Garibaldiho, v jezdeckých kalhotách a s pistolí za pasem, tiše nabádá raněné k rychlému přechodu přes pontonský most. Někde v jejím stínu už vzniká legenda. Podobné scény si mnozí spojují výhradně s muži – ale skutečný obraz italského sjednocení (Risorgimenta) byl, ač to dějiny dlouho zamlčovaly, utvářen i stovkami a tisíci žen nejrůznějšího sociálního postavení. Tato práce zkoumá, jak ženy v letech 1815–1871, v době mezi Vídeňským kongresem a definitivním dobytím Říma, ovlivňovaly přeměnu rozdělené Itálie v jednotný stát.Pod oním neurčitým pojmem „role žen“ rozumíme jak přímý politický vliv (organizování a jednání), tak materiální podporu, zprostředkování myšlenek nebo i výhradně symbolické zastoupení. Mezi ženami, o nichž bude řeč, najdeme šlechtičny, měšťanky i venkovanky a jejich zahraniční spojenkyně. Navzdory tomu, že jim zákon často upíral občanskou i politickou subjektivitu, dokázaly ženy skrze salony, tisk, sbírky i umění spoluvytvářet klima, z něhož vyrůstaly hrdinské činy Risorgimenta – byly jeho skrytými pilíři i hybatelkami.
Jak konkrétně se ženy zapojovaly? Jaká byla naše domácí a zahraniční srovnání, a proč z naší kolektivní paměti většina těch příběhů zmizela? V této eseji analyzuji různé způsoby zapojení žen, zasadím je do společenských struktur 19. století a na konkrétních případech představím jejich individuální i kolektivní osudy. Pracuji přitom s metodami genderové historie, mikrohistorie a transnacionálních studií, opíraje se o korespondenci, deníky, noviny, spolkové záznamy i dobovou literaturu. Domnívám se, že ženská účast v Risorgimentu byla nepostradatelná a mimořádně rozmanitá – ovšem následně byla i systematicky marginalizována.
Politický a společenský rámec: Gender, právo a veřejný prostor
Většina italských států v první polovině 19. století neznala ženskou emancipaci ani v té nejzákladnější podobě. Kodexy, jako například Sardinský občanský zákoník z roku 1837, plně podřizovaly ženu autoritě manžela, vylučovaly ji z vlastnických práv a veřejných institucí. Svědčí o tom i dobové učebnice, například populární příručka „La Donna nella Società“, která vychovávala dívky k poslušnosti a domácí pokoře. Přesto zde existovaly odlišnosti – například šlechtičny měly větší prostor pro zastupování rodiny v obchodních záležitostech, měšťanky se někdy zapojily do městských charitativních rad a venkovanky byly často zcela vně oficiálního veřejného života.Risorgimento znamenalo výzvu těmto ustáleným pořádkům. Revoluční roky (1848, 1859–1861) inspirovaly ženy k zakládání charitativních a vzdělávacích spolků, redigování časopisů nebo zakládání vlastních literárních salonů, což byl fenomén známý v celé Evropě. V salónu markýzy Cristiny Trivulzio di Belgiojoso debatovali radikálové o možnostech federace, v době, kdy ženy nesměly ani volit, ani veřejně vystupovat. Paralely najdeme třeba ve Francii, kde salon Pařížanky George Sand tvořil centrum republikánského myšlení, anebo ve Španělsku, kde skupiny třeba republikánek z Cádizu vydávaly podvratné letáky. V Itálii však sociální a právní omezení vytvářela specifické překážky i příležitosti – ženy například více spoléhají na neformální kanály jako veřejné hostiny, fundraisingové akce nebo síť rodinných vazeb.
Typologie ženských aktivit během Risorgimenta
Politická a diplomatická angažovanost
Vedle zavedených mužských klubů představovaly ženské salony na severu i jihu země platformy pro sdílení novinek, burcování k odporu a vytváření neformálních koalic. V Miláně vycházely „salonní noviny“ Lucie Balbové, v nichž se mísily domácí rady s nenápadně kódovanými zprávami o vojenské situaci. Kontakty s exilovými skupinami a snahy přimět zahraniční politiky k zásahu – například prostřednictvím dopisů do Londýna nebo Paříže – byly doménou žen, které často ovládaly několik jazyků a byly propojené rodinnými vztahy do celé Evropy.Propaganda, tisk a kultura
Ženy publikovaly básně, eseje i články, stály za kulturními večery na podporu „italské věci“. Práce paní Aurelii Cimino z Janova, která ve svých literárních fejetonech v žurnálu „Il Cittadino“ protlačovala ideály jednoty a svobody, ovlivnily výchovu další generace. Významná byla i role cizinek – například anglická cestovatelka a spisovatelka Margaret Fullerová šířila italskou problematiku do zahraničních listů a inspirovala debaty o významu svobody malých národů.Humanitární a organizační práce
Méně viditelné, avšak klíčové bylo organizování sbírek, správa polních nemocnic, zásobování dobrovolnických oddílů a zabezpečení ubytování pro uprchlíky. Ve Florencii vznikl ženský „Odbor pro raněné“, který během bitvy u Magenty v roce 1859 zachránil stovky mužů. Zápisnice těchto spolků ukazují na propracovanou logistiku a síť mecenášek v různých regionech – zde vznikla první semínka ženské solidarity, která posléze přerostla v emancipační hnutí.Zapojení na bojišti: dobrovolnice a špionky
Přestože role přímo bojujících žen byla výjimečná, existují doklady o kurýrních misích, účasti v bitvách a špionáži. Nejikoničtější je případ Anity Garibaldi, která nejen vyzbrojila a motivovala dobrovolníky, ale sama se zúčastnila bojových operací. Některé ženy, jako například Rosalia Montmasson, prošly v převleku za muže s Garibaldovou výpravou na Sicílii. Socha Anity Garibaldi na římském Janikulu zůstává symbolickým, byť zidealizovaným odkazem této ženské angažovanosti.Mezinárodnost a diaspora
Kořeny podpory sjednocovacího hnutí přesahovaly italské hranice. Britské dámy v Londýně pořádaly benefiční koncerty, sbíraly finance pro Cavoura a Mazziniho, v amerických a francouzských novinách se pravidelně objevovaly reportáže žen, které samy navštívily Itálii. Materiály z British Library i Národní knihovny ve Florencii dokládají, nakolik byly ženy klíčové v šíření pozitivního obrazu italské revoluce a zajištění sympatií u veřejnosti v zahraničí.Případové studie: konkrétní aktérky a kolektivy
Anita Garibaldi
Anita, narozená v Brazílii, byla nejen oddanou partnerkou slavného vojevůdce, ale také aktivní spoluorganizátorkou vojenských operací. Dokázala mobilizovat místní obyvatelstvo, vykonávala špionáž, ošetřovala raněné. Stala se ikonou, ale její obraz byl mnohdy zploštěn do idealizované manželky-matky, což překrylo její skutečnou vůdčí roli.Jessie White Mario
Jessie White Mario, rodačka z Anglie, je ukázkou transnacionální spolupráce. Pracovala jako novinářka, zdravotnice i fundraiserka. Její dopisy a reportáže publikované v britském tisku vytvářely pozitivní veřejné mínění, které usnadňovalo sbírky a diplomatickou podporu. Věnovala se i humanitární činnosti – pomáhala zřizovat nemocnice nejen v Itálii, ale i v Černé Hoře za rakousko-turecké války.Elizabeth Barrett Browning
Browningová, tehdy již ve Florencii usazená, svými básněmi („Casa Guidi Windows“ apod.) vtiskla ideový zápas za svobodu a jednotu do mezinárodního kulturního povědomí. Její obraz italského boje pomáhal bourat stereotypy o pasivitě italských žen a posiloval zájem západních intelektuálů o dění na Apenninském poloostrově.Kolektivní aktérky
Ženské nemocniční spolky v Turíně nebo Lodži (např. „Comitato di Soccorso per i Feriti“) dokládají, jak důležitá byla ženská organizovanost pro logistiku i šíření idejí jednoty v nižších vrstvách obyvatelstva. Záznamy o sbírkách, materiální pomoci i interní korespondence plně odhalují rozsah ženského vlivu mimo zorné pole dobového tisku.Interpretace a diskuse: Marginalizace ženských příběhů
Po sjednocení Itálie došlo k posílení mužského národního mýtu. Stavebním kamenem školních učebnic a veřejných slavností byly obrazy Garibaldiho, Mazziniho a Cavoura – ženám zde bylo ponecháno místo v domácím stínu. Přispěla i nově kodifikovaná politika paměti: pomníky a sochy připomínaly převážně mužské hrdiny, ženské postavy byly často stylizovány do mateřských nebo alegorických figur. Tam, kde se oslavovaly jednotlivé ženy, šlo běžně o výjimky, striktně spjaté se službou mužskému „národnímu osudu“.Metodologické poznámky
Kvalitní výzkum této problematiky stojí na interdisciplinárním přístupu: od analýzy osobních deníků (např. Anna Maria Mozzoni) a korespondence až po novinové články v „La Nazione“ či „The Times“. Významnou roli hrají archivní fondy v Římě, Miláně a Turíně, jakož i sbírky britských a francouzských institucí. Problematické jsou však jazykové bariéry – kombinace italštiny, angličtiny (či francouzštiny) je nutností.Paměť a recepce
V 19. století byla většina ženských aktérek zapomenuta nebo převedena do role „mecenášky“ či „vdovy po hrdinovi“. S rozvojem ženského hnutí na přelomu 19. a 20. století však přece jen některé jejich vzory nabývaly významu – například symbol Anity Garibaldi inspiroval i první italské feministky. Moderní historikové (například česká badatelka Jana Dvořáčková ve své studii o italském romantismu) dnes často zdůrazňují nutnost „přepisu“ paměti a navrhují nové způsoby mapování genderované minulosti.Závěr
Sebelepší socha Anity Garibaldi na římském kopci nemůže skrýt fakt, že tisíce žen stálo skutečně u zrodu moderní Itálie. Ačkoliv jejich úloha byla dlouhostaletí deformována, pečlivý průzkum pramenů ukazuje, že ženské aktérky patřily ke klíčovým tvůrcům nové evropské veřejnosti a moderní politiky vůbec. Zapojení Jihoevropanek i cizinek, síla ženských sítí, charita, novinařina, diplomacie i boj na barikádách dávají Risorgimentu zcela nové obrysy. Tato zkušenost by neměla zůstat stranou ani ve výuce historie: inspiruje ke kritickému pohledu na národní mýty i ke konkrétním krokům při obnově kolektivní paměti – v českém i evropském kontextu.---
Bibliografie a prameny (výběr)
Primární: - Dopisy a paměti Anity Garibaldi (Archivio Centrale dello Stato, Řím) - Korespondence Jessie White Mario (National Archives, UK; Fond Mario) - Básně E. B. Browningové: Casa Guidi Windows - Novinové články: La Nazione (Florencie), Il Risorgimento (Turín), The Times (Londýn) - Zápisy ženských charitativních komisí (Archivio di Stato di Firenze)Sekundární: - Jan Tesař: Konec epiky a ženy v dějinách střední Evropy - Jana Dvořáčková: Italský romantismus a vznik moderní národní identity - Enrica Asquer: Donne, Risorgimento, nazione
---
*Poznámka: Pro práci doporučuji citační styl Chicago autor-datum a používat vždy přesný archivní odkaz. Jmenné rejstříky, přehledy spolků, ukázky plakátů i fotografie doporučuji připojit v příloze.*
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se