Nathaniel Hawthorne: život a dílo amerického prozaika

Typ úkolu: Referát

Přidáno: dnes v 14:57

Nathaniel Hawthorne: život, který se proměnil v literaturu

Právě v tom je Hawthorne dodnes živý a čtenářsky zajímavý. Nečteme ho jen jako kronikáře staré Nové Anglie, ale jako spisovatele, který dokázal zachytit obecně lidské otázky: co se děje s člověkem, když je vystaven veřejnému soudu, jak funguje svědomí, co dokáže skrývaná vina a proč se společnosti tak často zakládají na pokrytectví. V této eseji se zaměřím na to, jak Hawthornův život, rodinné kořeny a prostředí Nové Anglie ovlivnily jeho tvorbu. Domnívám se, že právě jeho samota, puritánské dědictví rodného Salemu a neustálý střet mezi minulostí a novou moderní Amerikou vytvořily základ jeho nejlepších próz.

Dětství v Salemu a tíha minulosti

Zvlášť důležitá byla jeho rodinná historie. Hawthornovi předkové byli spojeni s nechvalně známými čarodějnickými procesy v Salemu na konci 17. století. Právě toto spojení s puritánskou tvrdostí a soudcovskou neústupností se později promítlo do autorova silného zájmu o vinu a trest. Není náhodou, že do svého jména přidal písmeno „w“ a psal se Hawthorne místo původního Hathorne; bývá to vykládáno i jako symbolické oddálení od rodové minulosti. Ať už byl důvod jakýkoli, je zřejmé, že vědomí zděděné morální zátěže v něm žilo.

Toto puritánské dědictví je jedním z klíčů k jeho dílu. Hawthorne neviděl minulost jako mrtvou a uzavřenou. Naopak ji chápal jako sílu, která stále působí v přítomnosti. V jeho prózách se opakovaně vrací motiv dědičné viny, rodového prokletí nebo starého provinění, které se po letech znovu připomíná. Člověk se podle něj nemůže jednoduše od minulosti odstřihnout, protože minulost zůstává v jeho svědomí i ve společenských institucích.

Kromě rodinného dědictví formovala Hawthornovu osobnost i jeho samotářská povaha. Vyrůstal spíše uzavřeně a citlivě. Už od mládí se v něm rozvíjela schopnost všímat si rozdílu mezi tím, jak se lidé jeví navenek, a tím, co skutečně prožívají. Právě tento rozpor mezi veřejnou maskou a vnitřním životem se stal jedním z nejdůležitějších témat jeho tvorby. V jistém smyslu lze říci, že Hawthorne od dětství pozoroval svět jako někdo stojící trochu stranou. A právě pozorovatel „zvenčí“ často vidí věci ostřeji než ten, kdo je zcela pohlcen společenským děním.

Studium, návrat domů a roky ticha

Tato léta jsou pro jeho životopis velmi důležitá. Hawthorne žil poměrně uzavřeně, hodně četl a soustředil se na psaní. Nebyl typem autora, který by hned vstoupil do literárních salonů nebo se snažil prosadit hlučným veřejným vystupováním. Naopak, jeho vývoj byl pomalý a niterný. Z českého pohledu je zajímavé, že takový způsob zrání připomíná některé autory, kteří dlouho hledali vlastní hlas a nevsadili na efektní debut. Hawthorne tvořil z tišiny, z pozorování a z postupného promýšlení témat.

Od roku 1830 začal publikovat povídky v časopisech a ukázalo se, že jeho talent směřuje k kratší próze. Rané texty se často pohybují na pomezí historického příběhu, alegorie a psychologické studie. Zajímají ho tajemné nebo nadpřirozeně laděné motivy, ale ne proto, aby čtenáře jen vyděsil. Nadpřirozeno u něj skoro vždy slouží jako způsob, jak odhalit něco o člověku, o jeho svědomí nebo o společnosti. V tom se liší třeba od Edgara Allana Poea, jehož rovněž známe jako autora temných textů. Poe směřuje více k hrůze, výjimečnosti a extrému, zatímco Hawthorne zkoumá morální a duchovní rozměr skrytého zla.

Roku 1837 vyšel jeho první soubor povídek, známý pod názvem Twice-Told Tales. Právě na těchto textech je patrné, že si Hawthorne našel vlastní styl. Není to styl založený na rychlém ději, ale na atmosféře, symbolice a jemném psychologickém napětí. Čtenář má pocit, že za každou situací se skrývá druhá rovina významu. Tento způsob psaní je náročnější, ale o to trvalejší.

Mezi romantismem a psychologickou prózou

Pojem „romance“, který pro svá díla používal, je důležitý. Nešlo mu o realistický popis skutečnosti v duchu pozdějšího kritického realismu, ale o zobrazení života tak, aby vynikly jeho mravní a symbolické souvislosti. Dům, les, znak na oděvu, starý portrét nebo rodinný předmět u něj často znamenají víc než jen věc samu. Nesou v sobě paměť a myšlenku.

K jeho hlavním tématům patří vina a trest, pokrytectví společnosti, konflikt mezi veřejnou a soukromou identitou, tíha minulosti, samota a vykořenění. Hawthorneho postavy bývají často osamělé, výstřední nebo vyloučené z komunity. Zároveň ale nebývají jen oběťmi. Často samy nesou nějakou vnitřní trhlinu, tajemství nebo provinění. Proto jeho prózy nepůsobí černobíle. Čtenář není veden k jednoduchému odsudku ani k jednoduchému soucitu.

V českém školním prostředí je tento rys velmi cenný. Hawthorneho lze dobře využít při výkladu symbolu, alegorie i psychologické prózy. Studenti na něm mohou sledovat, jak literatura neukazuje jen to, co se stalo, ale i to, co událost znamená. To je dovednost, která je důležitá nejen u literatury, ale vůbec při čtení složitějších textů.

Manželství, Concord a tvůrčí dozrání

Hawthorne však k transcendentalistům nepřilnul bezvýhradně. Sdílel s nimi zájem o nitro člověka a jistou nedůvěru k povrchním společenským konvencím, ale jejich optimismus a víru v přirozenou dobrotu člověka nesdílel. Byl střízlivější, skeptičtější a v jistém smyslu i tragičtější. Tam, kde transcendentalisté viděli možnost duchovního vzestupu, Hawthorne často rozpoznával sebeklam, pýchu nebo morální slabost.

Z období po sňatku pochází sbírka Mechy ze staré fary. Už samotný název ukazuje autorovu schopnost spojovat konkrétní místo s náladou a symbolikou. Texty z této sbírky potvrzují, že Hawthorne plně dozrál v osobitého prozaika. Umí propojit všednost s tajemstvím, minulost s přítomností a mravní otázku s příběhem. Jeho moralita přitom není školometská. Neříká čtenáři jednoduše, co je správné a co špatné. Spíše ho vede k tomu, aby si všiml složitosti lidského jednání.

Vrcholná díla: Šarlatové písmeno a další prózy

Děj románu je zasazen do puritánské společnosti 17. století. Hlavní postava Hester Prynnová je veřejně potrestána za cizoložství a musí nosit na oděvu znamení hanby. Hawthorne však neukazuje jen samotný trest. Zajímá ho mnohem hlubší otázka: kdo je vlastně skutečně vinen a jak se vina projevuje navenek i uvnitř člověka. Hester, ačkoli je společensky odsouzena, si uchovává důstojnost a vnitřní sílu. Naproti tomu jiní, kteří navenek působí bezúhonně, jsou uvnitř rozloženi skrývaným proviněním. Právě zde se silně projevuje Hawthornův zájem o rozpor mezi veřejnou pověstí a soukromou pravdou.

Román kritizuje přísnou a často pokryteckou morálku společnosti. Zároveň ale není povrchní obhajobou individualismu. Hawthorne dobře ví, že člověk není jen nevinnou obětí společnosti. Každý nese odpovědnost za své činy. Síla románu spočívá právě v této nejednoznačnosti. Šarlatové písmeno je historický román, psychologická studie i symbolický příběh zároveň.

Dalším významným dílem je Dům se sedmi štíty. Zde se znovu vrací motiv rodové minulosti a dědičné zátěže. Samotný dům vystupuje téměř jako živý symbol. Není jen místem děje, ale zosobněním staré viny, rodinné uzavřenosti a nemožnosti uniknout minulosti. Tento způsob práce s prostorem může českému studentovi připomenout, jak důležitou roli hraje prostředí třeba i v evropské literatuře 19. století, i když u Hawthorna má často výrazně alegorický charakter.

Blithedalská romance vychází z autorovy zkušenosti s komunitním a reformním prostředím. Hawthorne zde ukazuje střet ideálů s realitou. Ušlechtilé myšlenky samy o sobě nestačí, protože člověk do nich vždy vnáší ješitnost, mocenské ambice nebo iluzi o sobě samém. Tato próza je cenná tím, že zpochybňuje jednoduchou víru v to, že správný společenský projekt automaticky vyřeší lidské problémy.

Později Hawthorne využil i evropské zkušenosti v románu Mramorový faun, kde se objevuje Itálie, umění, krása i tajemství. Je vidět, že jeho tvorba nebyla omezena jen na Novou Anglii, i když právě ta zůstala jeho nejhlubším inspiračním zdrojem. Vedle rozsáhlejších próz psal také povídky a texty inspirované antickými bájemi pro mladší čtenáře. I v tom se ukazuje šíře jeho talentu.

Úředník, konzul a cestovatel

Po nástupu Franklina Pierce do prezidentského úřadu získal Hawthorne místo amerického konzula v Liverpoolu. Pobyt v Anglii pro něj znamenal rozšíření obzoru. Viděl Evropu nejen jako vzdálený kulturní vzor, ale i jako prostor, vůči němuž si Amerika vymezuje vlastní identitu. Právě pohled zvenčí mu mohl pomoci lépe promyslet, co je na americké zkušenosti zvláštní: vztah k minulosti, napětí mezi demokracií a morálním dogmatismem i neustálé hledání nového začátku.

Po odchodu z diplomatické služby cestoval po Evropě, zejména po Itálii. Italské prostředí na něj silně zapůsobilo svou uměleckou tradicí, historickou hloubkou i odlišnou kulturou. V Mramorovém faunovi se proto objevuje zájem o krásu, sochařství a cizí krajinu jako prostor pro morální i estetické zkoumání. I zde ale zůstává Hawthorne sám sebou: pod povrchem krásy vždy hledá otázku svědomí.

Poslední léta a smrt

Nathaniel Hawthorne zemřel 18. května 1864. Jeho smrt uzavřela život autora, který zanechal mimořádně silné dílo, i když jeho tvorba není rozsáhlá v množství tak jako u některých jiných spisovatelů. O to je však koncentrovanější. Hawthorne nepsal mnoho, ale psal texty, které se vracejí k základním otázkám lidské existence.

Poslední léta jeho života navíc ukazují, že nebyl jen tvůrcem tajuplných historických příběhů. Byl také citlivým pozorovatelem společenské krize a lidské křehkosti. Jeho osamělost nebyla pózou, ale součástí hlubokého způsobu vidění světa.

Hawthorne v českém prostředí

Ve škole bývá Hawthorne probírán jako představitel amerického romantismu a autor psychologické prózy se silnou symbolikou. Jeho dílo lze dobře srovnávat s Edgarem Allanem Poem pro temnější ladění a psychické napětí, ale také s evropskými romantiky, pokud jde o důraz na nitro člověka a konflikt jednotlivce se světem. Zároveň však ukazuje i cestu k realismu, protože se nevyhýbá společenským otázkám a zkoumá konkrétní důsledky lidského jednání.

Pro české čtenáře může být inspirativní také to, že Hawthorne nepracuje s historickým prostředím jen jako s dekorací. Minulost u něj stále působí v přítomnosti. To je motiv, který dobře známe i z evropské literatury a v širším smyslu i z českých dějin a kultury, kde se také často vrací otázka historické paměti, odpovědnosti a viny.

Závěr

Právě proto má Hawthorne své pevné místo nejen v dějinách americké literatury, ale i v širším světovém kontextu. Je autorem, který dokázal ze soukromé citlivosti a historické paměti vytvořit literaturu trvalé hodnoty. Nepíše jen o dávné Nové Anglii. Píše o člověku, který se snaží obstát mezi hlasem svědomí, tlakem společnosti a pravdami, jež bývají nejčastěji skryté.