Maturitní otázka: Vývoj literatury od počátků do 19. století
Typ úkolu: Referát
Přidáno: předevčírem v 11:29
Shrnutí:
Objevte vývoj literatury od počátků do 19. století a pochopte hlavní epochy, autory i díla pro maturitní otázku a referát 📚
Literatura od nejstarších dob do konce 19. století
Vývoj literatury nelze oddělit od vývoje společnosti, náboženství, politiky ani jazyka. Každé období přináší jiný obraz člověka i světa: jednou je člověk vnímán hlavně jako součást božského řádu, jindy jako hrdina zápasící s osudem, později jako samostatná osobnost, občan nebo člen národa. V českém prostředí má literatura navíc ještě jednu mimořádně důležitou funkci: pomáhala uchovat a rozvíjet český jazyk a tím i samotné národní vědomí. Pro studenta obchodní akademie je důležité chápat literaturu nejen jako seznam autorů a děl, ale jako součást širší kulturní historie, která vysvětluje, proč dnes mluvíme a přemýšlíme právě tak, jak mluvíme a přemýšlíme.Nejstarší písemnictví a kořeny evropské literatury
Aby mohla literatura vzniknout, muselo nejprve vzniknout písmo. Dokud lidé předávali příběhy jen ústně, byly tyto příběhy proměnlivé a závislé na paměti vypravěče. Písemný záznam umožnil uchovat zákony, náboženské texty, historické události i umělecká díla. Nejstarší literatura proto nesloužila především zábavě, ale hlavně náboženství, správě společnosti a vzdělávání.K základům evropské kultury patří hebrejská tradice, antika a později středověká křesťanská vzdělanost. Bible je pro evropskou literaturu zásadní nejen jako náboženská kniha, ale také jako soubor silných příběhů, obrazů a symbolů. Starý zákon přináší například příběhy o stvoření světa, o Abrahamovi, Mojžíšovi nebo o vyvoleném národě. Nový zákon je spojen se životem Ježíše Krista a s jeho učením, které bývá často podáváno formou podobenství. Biblické motivy se později objevují v celé evropské literatuře: motiv viny a trestu, oběti, odpuštění, bratrovraždy, potopy, zrady nebo spasení je stále živý i v moderních textech.
Stejně významná je antická literatura, která položila základy evropských literárních druhů a žánrů. U Homéra nacházíme velké eposy Ilias a Odysseia, v nichž se spojuje mýtus, hrdinství a zásah bohů do lidského osudu. Antika zároveň vytvořila drama. Řecké tragédie, například díla Sofoklova, ukazují střet člověka s osudem, zákonem nebo vlastní vinou. Římská literatura na řeckou navazuje; Vergiliova Aeneis je národním eposem Římanů a Ovidius zpracovává ve svých textech mytologické proměny a příběhy. Antika byla po staletí vzorem krásy, harmonie, řádu a vzdělanosti. Mnoho pojmů, které se učíme dodnes — tragédie, komedie, epos, lyrika — má právě antický původ.
Středověká literatura a počátky českého písemnictví
Středověk se od antiky liší především tím, že do středu pozornosti staví Boha. Člověk je chápán jako součást vyššího řádu a pozemský život je vnímán jen jako příprava na věčnost. Typická je anonymita autorů, didaktičnost, symbolika a dominance latiny jako jazyka vzdělanců a církve. Vedle náboženské literatury ale existuje i tvorba světská: kroniky, rytířské eposy nebo dvorská lyrika.Na našem území souvisí vznik písemnictví s příchodem křesťanství a především s obdobím Velké Moravy. Významnou roli sehráli Konstantin a Metoděj, kteří přinesli staroslověnštinu jako první slovanský kulturní jazyk. K nejstarším památkám patří Život Konstantinův a Život Metodějův. Tyto legendy nemají jen náboženský význam; zároveň obhajují slovanskou liturgii a dokazují, že i slovanský jazyk může být jazykem vzdělanosti.
Vedle staroslověnštiny se používala latina. Latinsky psal například Kosmas, autor Kroniky Čechů, která je jedním ze základních děl českého středověkého dějepisectví. Kosmas propojuje historická fakta, pověsti i vlastní pohled na české dějiny. Právě v tom je středověká kronika zajímavá: není to moderní objektivní historie, ale směs vyprávění, národních legend a morálního hodnocení.
Postupně se prosazuje čeština. Důvodem bylo nejen to, že texty měly být srozumitelnější širším vrstvám, ale i rozvoj měst, škol a náboženského života. Česká středověká literatura zahrnuje duchovní písně, modlitby, kázání, naučné texty i satiry, které kritizují pokrytectví a mravní úpadek. Už zde je vidět, že literatura není jen oslavou ideálů, ale i nástrojem společenské kritiky.
Husitství a Jan Hus
V českých dějinách představuje husitství zásadní zlom. Ve 14. a 15. století sílí nespokojenost s církevními poměry, s mravním úpadkem i se sociální nespravedlností. Požadavek reformy se netýkal jen víry, ale také společenské pravdy a spravedlnosti. Předchůdci Jana Husa zdůrazňovali, že bohoslužba i kázání mají být dostupné lidu a že církev má žít v souladu se svým učením.Jan Hus je pro českou kulturu mimořádná osobnost. Byl kazatelem, univerzitním mistrem i reformátorem. Jeho význam nespočívá jen v náboženské oblasti, ale také v oblasti jazyka a myšlení. Snažil se psát srozumitelně, přesvědčivě a věcně. Jeho texty mají polemický i mravní charakter. Hus bývá připomínán také v souvislosti s pravopisnou reformou češtiny, protože usiloval o její větší přehlednost a systematičnost.
Husitská literatura má často bojový a náboženský ráz. Důležité byly písně a texty, které posilovaly soudržnost a vyjadřovaly ideový zápas doby. V českém kulturním vědomí má Hus dodnes silné místo jako symbol pravdy, statečnosti a odpovědnosti za vlastní přesvědčení.
Renesance a humanismus
Renesance znamená obrat od středověkého soustředění na posmrtnost k zájmu o člověka, přírodu, vzdělání a pozemský život. S humanismem souvisí návrat k antice, rozvoj filologie, školství a důraz na vzdělanou osobnost. Člověk už není chápán jen jako hříšník čekající na spásu, ale také jako myslící a tvořivá bytost.Ve světové literatuře stojí na rozhraní středověku a renesance Dante Alighieri se svou Božskou komedií, která ještě vychází ze středověkého obrazu světa, ale už ukazuje mimořádnou osobní a uměleckou sílu autora. Giovanni Boccaccio v Dekameronu přináší živé vyprávění o lidech, jejich slabostech, důvtipu i smyslnosti. François Villon zase ve své poezii spojuje osobní zkušenost, drsnost života a neobyčejnou básnickou působivost.
Vrchol renesančního dramatu představuje William Shakespeare. Jeho tragédie Hamlet, Macbeth nebo Romeo a Julie i komedie dokazují, jak hluboce dokázal proniknout do lidské psychiky. Shakespeare není významný jen tím, že vytvořil silné příběhy, ale hlavně tím, že jeho postavy nepůsobí schematicky. Jsou vnitřně rozporné, pochybují, milují, chybují a nesou následky svých rozhodnutí. Ve Španělsku vystupuje Miguel de Cervantes se slavným románem Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, který je zároveň parodií rytířských románů i hlubokým obrazem střetu ideálu s realitou.
V českém prostředí se renesanční a humanistické podněty šířily pomaleji, ale měly velký význam. Jan Blahoslav pečoval o jazykovou kulturu a vzdělanost, Viktorin Kornel ze Všehrd prosazoval tvorbu v národním jazyce a zabýval se i právním myšlením. Mimořádný význam pro rozvoj knižní kultury měli také tiskaři a nakladatelé, například Jiří Melantrich z Aventýna a Daniel Adam z Veleslavína. Díky nim se čeština upevňovala jako jazyk vzdělání a knih.
Baroko a Jan Amos Komenský
Baroko je spjato s dobou náboženských konfliktů, nejistoty a hlubokých společenských otřesů. V českých dějinách je klíčovým mezníkem porážka stavovského povstání na Bílé hoře, po níž mnoho nekatolických vzdělanců odchází do exilu. Barokní literatura zdůrazňuje pomíjivost života, rozpor mezi časností a věčností, mezi hříchem a spásou. Její jazyk bývá obrazný, bohatý na metafory a kontrasty.Nejvýznamnější osobností českého baroka je bezpochyby Jan Amos Komenský. Byl pedagogem, filozofem, teologem a spisovatelem evropského významu. Jeho myšlenky o všeobecném vzdělání, názornosti ve výuce a potřebě nápravy společnosti jsou dodnes aktuální. V alegorickém díle Labyrint světa a ráj srdce ukazuje svět jako místo chaosu, klamu a marnosti, z něhož člověk hledá cestu k vnitřní jistotě. Didactica magna je zásadní pedagogický spis a Orbis pictus patří k nejznámějším učebnicím své doby.
Komenský je pro české školství téměř symbolickou postavou. Studenti obchodní akademie se s ním nesetkávají jen v literatuře, ale i jako s myslitelem, který zdůrazňoval smysl vzdělání pro praktický život i mravní růst člověka.
Klasicismus, osvícenství a preromantismus
Po barokní citovosti a okázalosti přichází klasicismus, který se vrací k řádu, rozumu a antickým vzorům. Ve Francii vynikl Molière, jehož komedie dodnes fungují jako bystrá kritika lidských slabostí, například pokrytectví, lakoty nebo směšné ješitnosti. Jean de La Fontaine se proslavil bajkami, které podávají mravní ponaučení s lehkostí a vtipem. V Itálii reformoval komedii Carlo Goldoni, který opouštěl pouhé masky a vytvářel živější, realističtější postavy.Osvícenství pak staví do popředí víru v rozum, vzdělání a pokrok. Kritizuje fanatismus, pověry a společenskou nespravedlnost. Voltaire je znám satirickým ostřím a bojem proti nesnášenlivosti. Daniel Defoe v Robinsonu Crusoe ukazuje člověka jako praktickou a podnikavou bytost, což je zajímavé i z hlediska studentů ekonomických oborů: hrdina přežívá díky organizaci práce, plánování a rozumu. Jonathan Swift naopak využívá fantastiku a satiru ke kritice společnosti.
Preromantismus už zdůrazňuje cit, individualitu a vztah k přírodě. Je mostem mezi osvícenským rozumem a romantickou vášnivostí.
Romantismus a jeho česká podoba
Romantismus přináší obrat k citu, fantazii, výjimečnému jedinci a k tajemství. Romantický hrdina bývá osamělý, nespokojený, vzdoruje společnosti a často končí tragicky. Oblíbená jsou historická témata, exotická prostředí, divoká příroda i noční a tajemná atmosféra.Ve světové literatuře patří k hlavním představitelům George Gordon Byron, jehož tvorba ovlivnila představu vzpurného romantického hrdiny. Walter Scott rozvinul historický román. Victor Hugo spojoval romantickou obraznost se sociálními a historickými tématy. Alexandr Sergejevič Puškin je považován za zakladatele moderní ruské literatury. Edgar Allan Poe pak přinesl temnou psychologickou prózu a stal se důležitým předchůdcem detektivky i hororu.
V české literatuře je vrcholným představitelem romantismu Karel Hynek Mácha. Jeho Máj znamenal zásadní zlom v české poezii. Mácha nepíše vlasteneckou poezii v obrozenském duchu, ale soustředí se na tragiku lidské existence, vinu, lásku, samotu a neúprosný běh času. Příroda u něj není jen kulisa, ale odráží lidské city a vnitřní napětí. Právě proto byl Mácha zpočátku přijímán rozpačitě; tehdejší vlastenecké prostředí čekalo od poezie jiné poslání. Později se však ukázalo, že českou literaturu otevřel modernímu evropskému umění.
Národní obrození
V českém prostředí nelze 18. a 19. století pochopit bez národního obrození. Čeština byla oslabena germanizací a ve vyšších vrstvách často ustupovala němčině. Obrozenci proto usilovali o obnovu českého jazyka, kultury, vzdělanosti i sebevědomí národa. Nešlo jen o literaturu, ale také o vědu, divadlo, noviny a veřejný život.V obranné fázi vynikl Josef Dobrovský, který se zabýval češtinou vědecky a položil základy jejího studia. Václav Matěj Kramerius podporoval češtinu novinářskou a nakladatelskou činností, čímž ji přibližoval běžným čtenářům. Václav Thám se zasloužil o rozvoj českého divadla.
V ofenzivní fázi se čeština prosazuje jako plnohodnotný kulturní jazyk. Josef Jungmann výrazně obohatil slovní zásobu a jeho překladatelská a lexikografická práce měla obrovský význam. František Ladislav Čelakovský se inspiroval lidovou slovesností a František Palacký vytvořil velkolepé pojetí českých dějin, které posílilo národní identitu.
Národní obrození je pro dnešní českou společnost zásadní. Bez něj by čeština nejspíš neměla podobu moderního spisovného jazyka a česká literatura by se nemohla v 19. století tak rozvinout.
Realismus a naturalismus ve světové literatuře
Ve druhé polovině 19. století nastupuje realismus. Společnost se mění pod vlivem průmyslu, růstu měst a sílícího měšťanstva. Literatura se snaží zobrazovat skutečný život bez idealizace. Typická je věcnost, detail, psychologická věrohodnost a zájem o společenské vztahy.Ve Francii vytvořil Honoré de Balzac rozsáhlý obraz společnosti. Gustave Flaubert vynikal přesností stylu a kritickým pohledem na maloměšťáctví. Jules Verne spojoval dobrodružství s vírou v technický pokrok. V Anglii je významný Charles Dickens, který zobrazoval bídu, nespravedlnost i osudy dětí. Ruský realismus přináší velké psychologické a morální romány: Lev Nikolajevič Tolstoj se zabývá společností i mravními otázkami, Fjodor Michajlovič Dostojevskij proniká hluboko do svědomí člověka, do jeho viny, úzkosti a odpovědnosti.
Naturalismus jde ještě dál. Zdůrazňuje, že člověk je silně určován prostředím, dědičností a sociálními podmínkami. Émile Zola ukazuje tvrdé zákony společnosti bez příkras. Oproti realismu je naturalismus drsnější a pesimističtější.
Česká literatura druhé poloviny 19. století
Po roce 1850 vstupuje česká literatura do modernější fáze. Generace májovců navazuje na Máchu a chce českou literaturu otevřít Evropě. Jan Neruda přináší městské prostředí, obyčejného člověka, ironii i kritiku společnosti. Jeho fejetony i próza výrazně modernizovaly český styl. Karolína Světlá se soustředila na venkovské i ženské postavy a Jakub Arbes vytvořil romaneto, zvláštní žánr spojující tajemství a racionální vysvětlení.V další fázi se objevuje spor mezi ruchovci a lumírovci. Ruchovci zdůrazňovali národní tradici, historii a vlastenecké hodnoty; patří sem Svatopluk Čech nebo Eliška Krásnohorská. Lumírovci naopak usilovali o otevřenost světové literatuře, o překlady a formální uměleckou náročnost. Josef Václav Sládek i Jaroslav Vrchlický významně rozšířili možnosti české poezie.
Kritický realismus v české literatuře obrací pozornost k sociálním problémům, pokrytectví a konfliktům v rodině i obci. Karel Václav Rais psal o vesnickém prostředí a generačních střetech, Antal Stašek se věnoval sociálním a mravním otázkám. Alois Jirásek ve svých historických prózách posiloval národní vědomí a Zikmund Winter přibližoval minulost prostřednictvím historických povídek.
Významnou roli sehrálo také drama. Ladislav Stroupežnický v Našich furiantech ukazuje spory, ješitnost i mentalitu venkova. Gabriela Preissová ve hře Její pastorkyňa zachytila silný psychologický konflikt. Vrcholem realistického dramatu na venkovské téma je Maryša od Viléma a Aloise Mrštíků, která odhaluje sociální tlak, omezenost prostředí i tragiku nuceného manželství. Tato díla bývají českému studentovi blízká i dnes, protože ukazují, jak silně může společnost zasahovat do života jednotlivce.
Závěr
Od nejstarších mýtů a náboženských textů až po realistické romány 19. století prošla literatura dlouhou cestou. Zpočátku sloužila hlavně kolektivu, víře a tradici, postupně se však více zaměřovala na jednotlivce, jeho nitro, svobodu i konflikt se společností. V českém prostředí je navíc tento vývoj úzce spojen s bojem o jazyk a národní identitu. Bez středověkých kronik, Husova důrazu na pravdu, Komenského vzdělanosti, obrozenců ani Máchova průlomu bychom dnešní českou kulturu chápali jen těžko.U maturity je potřeba umět období správně zařadit, popsat jeho hlavní znaky, uvést významné autory a alespoň některá základní díla. Je ale dobré vidět i souvislosti: Bible a antika tvoří základ evropské vzdělanosti, husitství spojuje literaturu s veřejným zápasem o pravdu, národní obrození zachraňuje češtinu a realismus nás učí dívat se na společnost bez iluzí. Právě tím je starší literatura stále živá. Není to mrtvý seznam jmen, ale kulturní paměť, bez níž by česká společnost nebyla tím, čím je dnes.
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se