Milton Friedman a vliv peněz na ekonomiku

Typ úkolu: Referát

Přidáno: před hodinou

Milton Friedman – Za vším hledej peníze

Úvod: Peníze jako klíč, nikoli univerzální odpověď

Friedman, který žil v letech 1912 až 2006, se proslavil nejen odbornými pracemi, ale také schopností vysvětlovat ekonomické otázky široké veřejnosti. Vystupoval jako obhájce hospodářské svobody, konkurence a omezené státní moci. Zároveň zdůrazňoval, že vývoj cen a hospodářství nelze pochopit bez zkoumání množství peněz v oběhu a činnosti centrálních bank.

Titulní heslo „Za vším hledej peníze“ proto nemusíme chápat jako tvrzení, že každé lidské jednání je vedeno touhou po zisku. Přesnější je vidět v něm otázku: Jakou roli v daném problému hrají peníze, úvěry a měnová politika? U inflace, hospodářských krizí nebo úrokových sazeb může být tato otázka zásadní. Ani Friedmanův přístup však nevysvětluje všechno. Ceny ovlivňují také války, nedostatek surovin, změny technologií, daně, očekávání lidí či fungování institucí. Friedmanovy myšlenky tedy představují užitečný nástroj, nikoli univerzální návod.

Životní zkušenost a historická doba

V roce 1976 získal Friedman Cenu Švédské národní banky za ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela. Oceněn byl za práci v oblasti spotřební analýzy, dějin a teorie peněz a za vysvětlení složitosti stabilizační politiky. Jeho přínos tedy nelze zúžit pouze na jednoduché heslo o omezení státu. Byl především důkladným ekonomem, který své závěry opíral o historická data a snažil se porovnávat teoretické předpoklady se skutečným vývojem.

Jeho názory formovaly události dvacátého století. Velká hospodářská krize třicátých let vyvolala otázku, zda tržní ekonomika dokáže sama překonat hluboký propad. Po druhé světové válce naopak posílila důvěra v aktivní hospodářskou politiku státu. Velký vliv získaly myšlenky Johna Maynarda Keynese, který zdůrazňoval význam celkové poptávky a státních zásahů během hospodářského útlumu.

V sedmdesátých letech však řadu vyspělých zemí zasáhla stagflace, tedy nepříjemné spojení vysoké inflace, slabého hospodářského růstu a nezaměstnanosti. Tento vývoj zpochybnil představu, že lze dlouhodobě snižovat nezaměstnanost za cenu pouze o něco vyšší inflace. Friedman už dříve upozorňoval, že taková záměna nemůže trvale fungovat, protože lidé začnou růst cen očekávat a přizpůsobí mu své požadavky i chování. Jeho vliv proto rostl právě v době, kdy dosavadní hospodářská politika narážela na své meze.

Inflace a význam peněžní zásoby

Tato úvaha však není tak mechanická, jak může na první pohled vypadat. Neplatí, že každá nová koruna okamžitě a ve stejné míře zvýší ceny. Záleží na tom, zda lidé peníze utrácejí, ukládají, investují nebo používají ke splácení dluhů. Důležitá je také ochota bank poskytovat úvěry, stav hospodářství a očekávání domácností a firem. Jestliže se ekonomika nachází v hlubokém útlumu a podniky mají nevyužitou kapacitu, může zvýšení poptávky nejprve podpořit výrobu. V situaci, kdy už jsou výrobní možnosti napjaté, se dodatečná poptávka snáze projeví růstem cen.

Podstatný je rovněž čas. Měnová politika účinkuje se zpožděním, které navíc není pokaždé stejné. Zvýšení úrokových sazeb se může rychle projevit u nových hypoték, ale pomaleji u starších úvěrů s pevně stanovenou sazbou. Firma nemusí okamžitě zrušit plánovanou investici a domácnost nemusí ihned omezit spotřebu. Centrální banka proto rozhoduje podle odhadů budoucího vývoje, nikoli jen podle současných čísel. To připomíná řízení vozidla, které reaguje na pohyb volantu až se zpožděním: příliš prudké zásahy mohou způsobit další vychýlení.

Friedmanův důraz na peníze je důležitý, ale inflace má i jiné příčiny. Ceny mohou růst kvůli zdražení energií, nedostatku pracovních sil, přerušeným dodavatelským řetězcům nebo špatné úrodě. Význam mohou mít také změny nepřímých daní a geopolitické konflikty. Česká zkušenost z období po pandemii covidu-19 ukázala, že se mohou současně spojit problémy na straně nabídky, zvýšená poptávka, rozpočtová opatření i změny očekávání. Hledat za inflací peníze je tedy rozumné, avšak zastavit hledání právě u nich by bylo příliš jednoduché.

Monetarismus a centrální banka

Proto navrhoval pravidlo, podle něhož by peněžní zásoba rostla stálým, předem známým tempem. Cílem bylo omezit nahodilost měnové politiky a zvýšit její předvídatelnost. Domácnosti i podniky by pak mohly plánovat s větší jistotou. Tento konkrétní návrh se ovšem nestal obecným modelem moderního centrálního bankovnictví. Vztah mezi měnovými agregáty, úvěry, hospodářskou aktivitou a cenami se ukázal jako proměnlivější, než předpokládala jednoduchá pravidla.

Česká národní banka proto neurčuje mechanické tempo růstu peněžní zásoby. Jejím hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu a důležitým nástrojem jsou úrokové sazby. Když ČNB sazby zvýší, zdražují nové úvěry. Hypotéka se může stát méně dostupnou, podnik může odložit nákup nového stroje a domácnost si raději uloží část příjmu na lépe úročený účet. Slabší poptávka následně tlumí tlak na růst cen. Naopak nižší sazby mohou úvěry, investice a spotřebu podpořit.

Stejné rozhodnutí však nemá pro každého stejný význam. Vyšší sazby mohou prospět střadatelům, ale zatíží dlužníky. Mohou pomoci brzdit inflaci, zároveň však zpomalit výstavbu bytů nebo investice firem. Z tohoto hlediska není měnová politika jen abstraktní pohyb čísel. Promítá se do rodinných rozpočtů, dostupnosti bydlení i pracovních příležitostí. Friedmanův důraz na důvěryhodnost centrální banky zůstává aktuální: pokud lidé věří, že banka inflaci časem omezí, nemusí automaticky očekávat trvalý rychlý růst cen a mezd. Tím se snižuje riziko, že se inflace sama posílí prostřednictvím očekávání.

Velká hospodářská krize jako měnové selhání

Podle jejich interpretace americká centrální banka během krize nedokázala zabránit prudkému poklesu peněžní zásoby a rozsáhlým bankovním krachům. Zánik bank ničil úspory, omezoval úvěry a prohluboval nedůvěru. Lidé se snažili držet hotovost, firmy ztrácely financování a hospodářský propad se dále zesiloval. Friedman a Schwartzová proto odmítali představu, že rozsah krize byl pouze nevyhnutelným důsledkem selhání soukromého trhu. Významnou odpovědnost podle nich nesla také chybná politika veřejné instituce.

Tento závěr je pozoruhodný, protože Friedman nebyl zastáncem úplné pasivity státu za všech okolností. Centrální banka podle něj měla plnit základní úkol a zabránit zhroucení měnového a bankovního systému. Příběh Velké hospodářské krize tak ukazuje dvojí možnost: stát může propad zmírnit, ale špatným postupem jej může rovněž prohloubit.

Bylo by však nesprávné tvrdit, že tím byla debata o příčinách krize jednou provždy uzavřena. Historici a ekonomové zkoumají také zadlužení, nerovnováhy světového obchodu, zlatý standard, pokles investic, paniku na finančních trzích nebo chyby rozpočtové politiky. Význam Friedmanova výkladu spočívá v tom, že obrátil pozornost k měnovým mechanismům a bankovnímu systému. Neodstranil ostatní vysvětlení, ale přesvědčivě ukázal, že hluboká krize nemusí být jen výsledkem „příliš volného trhu“.

Trh, svoboda a hranice státní moci

Tento argument má pro českou společnost zvláštní význam. Zkušenost komunistického Československa ukázala, co nastává, když stát spojuje politickou moc s kontrolou výroby, zaměstnání a přístupu k mnoha statkům. Centrální plánování neurčovalo pouze množství výrobků, ale ovlivňovalo i životní možnosti jednotlivců. Po roce 1989 proto nebyl návrat k trhu jen hospodářskou změnou. Souvisel také s obnovením práva podnikat, vlastnit majetek a svobodně se rozhodovat.

Ani trh však automaticky nerozptyluje moc vždy a všude. Pokud na trhu působí jediný dominantní podnik, může spotřebitelům i zaměstnancům diktovat podmínky podobně jako státní monopol. Konkurence vyžaduje pravidla, vymahatelnost smluv, nezávislé soudy a ochranu vlastnických práv. Někdy je nutné bránit kartelovým dohodám, klamavé reklamě nebo zneužití silnějšího postavení.

Dobře je to vidět u regulace nájemního bydlení. Příliš přísná regulace cen může snížit ochotu majitelů byty pronajímat či opravovat a postupně zmenšit nabídku. Úplná absence ochrany nájemníků však může vést k nejistotě a k nepřiměřenému zneužívání lidí, kteří nemají snadnou možnost se přestěhovat. Podobné napětí existuje u pracovního práva, ochrany spotřebitele i ekologických pravidel. Otázka proto nezní, zda má existovat trh, nebo stát. Podstatnější je, jaké zásahy skutečně napravují konkrétní problém a které pouze vytvářejí nové překážky.

Školní poukázky a negativní daň z příjmu

V českém prostředí by tento návrh vyvolal řadu praktických otázek. Rodina ve velkém městě může mít v dosahu několik škol, zatímco v menší obci bývá jediná základní škola široko daleko. Volba je tedy ovlivněna dopravou, časem rodičů, informovaností i případnými dalšími poplatky. Školy by navíc mohly soutěžit nejen kvalitou výuky, ale také výběrem žáků. Pokud by se zvýšila sociální nebo vzdělanostní segregace, možnost volby některých rodin by mohla oslabit šance jiných dětí.

Na druhou stranu není správné předpokládat, že rovnost zajistí pouhé přidělení dítěte ke škole podle bydliště. Kvalita škol se může lišit už dnes a majetnější rodiče si mohou volbu zajistit přestěhováním, doučováním nebo soukromou školou. Friedmanův návrh proto upozorňuje na oprávněnou otázku: má veřejné financování podporovat hlavně instituce, nebo konkrétní žáky? Odpověď musí spojovat svobodu volby s dostupností a s ochranou dětí, jejichž rodiny mají méně prostředků.

Dalším Friedmanovým návrhem byla negativní daň z příjmu. Lidé s příjmem pod určitou hranicí by neplatili daň v obvyklém smyslu, ale naopak by prostřednictvím daňového systému získali podporu. S rostoucím výdělkem by se pomoc postupně snižovala, nikoli náhle zanikla. Smyslem bylo zjednodušit spletitou sociální soustavu a zachovat motivaci přijmout práci nebo si zvýšit příjem.

Taková myšlenka je podnětná i pro českou diskusi o dávkách. Složitý systém může být nepřehledný, administrativně nákladný a pro občany ponižující. Náhlá ztráta podpory po překročení určité hranice zase může člověka odrazovat od vyššího výdělku. Jednotný mechanismus však nemusí zachytit rozdílné potřeby zdravotně postižených lidí, samoživitelů, seniorů nebo rodin v bytové nouzi. Jednoduchost je důležitá, ale sama o sobě nezaručuje spravedlnost.

Friedman a česká transformace

Tržní ceny poskytly informace, které plánovací úřad nedokázal spolehlivě shromáždit. Pokud je o nějaké zboží velký zájem a jeho nabídka je malá, vyšší cena motivuje výrobce k rozšíření produkce a spotřebitele k hledání alternativ. Tento mechanismus není bezchybný ani morálně dokonalý, ale dokáže koordinovat miliony jednotlivých rozhodnutí bez jednoho centrálního příkazu.

Transformace přinesla větší výběr zboží, svobodu podnikání, příliv zahraničních investic a propojení české ekonomiky s evropským trhem. Současně ale přinesla nezaměstnanost v některých regionech, nejistotu, majetkové rozdíly a spory o průběh privatizace. Samotné převedení majetku do soukromých rukou nestačilo. Bylo nutné vytvářet právní rámec, dohled nad finančním trhem a pravidla férové soutěže. Česká zkušenost tak potvrzuje Friedmanovu kritiku centrálního plánování, ale zároveň ukazuje, že dobře fungující trh nevzniká bez důvěryhodných institucí.

Také současná inflace má konkrétní sociální dopady. Růst cen potravin, energií a bydlení zasahuje silněji domácnosti, které většinu příjmu vydávají na základní potřeby. Inflace znehodnocuje neúročené úspory, ale její důsledky závisejí i na tom, zda rostou mzdy a jaké má člověk dluhy. Vyšší sazby mohou chránit hodnotu měny, zároveň však zdražují hypotéky. Opatření vhodné pro celou ekonomiku proto může být pro konkrétní rodinu bolestivé.

Kritické zhodnocení odkazu

Jeho obhajoba trhu má rovněž trvalý význam. Cenový mechanismus dokáže zpracovat rozptýlené informace a ponechává lidem prostor pro vlastní rozhodování. V českém prostředí, poznamenaném zkušeností s plánovaným hospodářstvím, nelze tuto výhodu podceňovat.

Slabina příliš zjednodušeného friedmanovského pohledu se objevuje tehdy, když se měnové vysvětlení promění v jediný klíč ke všem problémům. Moderní ekonomika stojí na bankovních úvěrech, finančních trzích, mezinárodních tocích kapitálu a proměnlivých očekáváních. Samotné sledování jednoho měnového ukazatele nemusí stačit. Stejně tak konkurence neřeší situace, kdy lidé nemají dostatek informací, kdy činnost jedné firmy poškozuje životní prostředí nebo kdy je určitá služba nezbytná, ale pro část obyvatel nedostupná.

Závažná je i otázka spravedlnosti. Trh odměňuje podle nabídky, poptávky, vlastnictví a vyjednávací síly, nikoli podle lidské potřebnosti. To neznamená, že musí stát všechny rozdíly odstranit. Znamená to však, že společnost musí rozhodnout, jakou úroveň vzdělání, zdravotní péče a sociální ochrany považuje za základní. Omezování veřejných programů může jednomu člověku rozšířit možnost volby, ale jinému může uzavřít cestu ke službě, kterou si sám nezaplatí.

Závěr

Současně není rozumné proměnit jeho učení v nedotknutelnou soustavu odpovědí. Inflace nevzniká vždy stejným způsobem, trhy nejsou dokonale konkurenční a lidé nevstupují do ekonomického života se stejným majetkem, zdravím ani vzděláním. Stát může selhat, ale selhávat může také trh. Rozhodující proto není slepá víra v jednu instituci, nýbrž schopnost porovnávat výsledky, opravovat chyby a vnímat konkrétní společenské podmínky.

Heslo „Za vším hledej peníze“ je nakonec užitečné především jako začátek zkoumání. Při debatě o české ekonomice se máme ptát, odkud peníze přicházejí, jak rychle obíhají a co s jejich hodnotou dělá měnová politika. Stejně důležité je však zjišťovat, kdo získává a kdo nese náklady. Ekonomické rozhodnutí totiž nikdy není jen změnou čísla v tabulce. Promítá se do nájmu, ceny potravin, dostupnosti hypotéky, jistoty zaměstnání i šance dítěte na dobré vzdělání. Právě spojení ekonomické účinnosti s odpovědností za lidské důsledky je podmínkou rozumného čtení Friedmanova odkazu.