Obojživelníci a plazi: přehled pro maturitní přípravu
Typ úkolu: Referát
Přidáno: 6.10.2026 v 9:15
Shrnutí:
Poznejte obojživelníky a plazy: přehledně porovnejte jejich stavbu těla, dýchání, rozmnožování i vývoj a připravte se na maturitu z biologie s jistotou.
Obojživelníci a plazi
Úvod a základní zařazení
Obojživelníci a plazi jsou dvě třídy obratlovců, které se dokázaly přizpůsobit životu na souši, každá však jiným způsobem. Obojživelníci zůstávají zpravidla spojeni s vodou nebo alespoň s vlhkým prostředím, především kvůli rozmnožování, vývoji larev a vlastnostem své pokožky. Plazi jsou naopak vybaveni suchou rohovatějící kůží a jejich rozmnožování je díky vnitřnímu oplození a ochranným obalům vajec na vodním prostředí mnohem méně závislé.Obě skupiny patří mezi ektotermní živočichy. To znamená, že si neudržují stálou tělesnou teplotu vlastní tvorbou tepla v takové míře jako ptáci a savci. Jejich aktivita proto výrazně závisí na teplotě okolí. Ještěrku můžeme za chladného rána pozorovat, jak se vyhřívá na kameni, zatímco za příliš vysokých teplot se ukryje. Podobně jsou žáby během chladných období méně aktivní.
Tradiční školní členění na obojživelníky a plazy je pro maturitní přehled praktické. Moderní systematika založená na evoluční příbuznosti je v některých ohledech složitější, zejména u plazů a jejich vztahu k ptákům. Pro základní biologické srovnání však lze vycházet především z rozdílů v pokožce, dýchání, rozmnožování a vývoji.
Obojživelníci a jejich vztah k prostředí
Obojživelníci, latinsky *Amphibia*, obývají různé typy prostředí, od tropických pralesů až po mírný pás. Většina druhů však potřebuje alespoň v určité části života dostatek vlhkosti. V české krajině je nacházíme u rybníků, lesních tůní, mokřadů, potoků, zatopených lomů i na vlhkých loukách. Některé druhy tráví velkou část roku na souši a k vodě se vracejí hlavně v době rozmnožování.Typickým příkladem je ropucha obecná. Ta může žít v zahradách, parcích nebo lesích poměrně daleko od vody, na jaře však putuje k místu rozmnožování. Během těchto migrací často překonává silnice, kde zahyne velké množství jedinců. Proto se na některých místech v České republice instalují dočasné zábrany a dobrovolníci přenášejí ropuchy v nádobách na druhou stranu komunikace. Dlouhodobějším řešením jsou speciální podchody.
Závislost obojživelníků na vlhku souvisí především s jejich pokožkou. Je tenká, nechráněná rohovitými šupinami a obsahuje mnoho žláz. Slizové žlázy udržují povrch těla vlhký, což umožňuje kožní dýchání. Některé kožní žlázy vytvářejí také ochranné látky, které odrazují predátory nebo omezují množení mikroorganismů. Sekret ovšem neznamená, že je každý obojživelník pro člověka nebezpečný. Živočichům navíc neprospívá nešetrné braní do rukou, protože jejich pokožka je citlivá na vysychání, mechanické poškození i chemické látky.
Tenká kůže má své výhody, ale zároveň představuje omezení. V suchém a teplém prostředí se z ní snadno odpařuje voda. Obojživelníci proto často vyhledávají zastíněná místa, aktivní bývají večer, v noci nebo po dešti a přes den se ukrývají pod kameny, dřevem či ve vegetaci. Právě vlastnosti pokožky patří k hlavním důvodům, proč jsou citliví na vysoušení krajiny a zánik mokřadů.
Stavba těla a pohyb obojživelníků
Stavba těla se liší podle jednotlivých skupin. Bezocasí obojživelníci, tedy žáby a ropuchy, mají v dospělosti krátké tělo bez ocasu. Jejich zadní končetiny jsou obvykle delší a silnější než přední, což umožňuje skákání. Druhy pohybující se často ve vodě mívají mezi prsty plovací blány. Ne všechny žáby však skáčou stejně dobře. Ropuchy mají zavalitější tělo a na souši se často pohybují kratšími skoky nebo chůzí, zatímco například skokani jsou přizpůsobeni k dlouhým skokům i rychlému plavání.Ocasatí obojživelníci, k nimž patří mloci a čolci, mají protáhlé tělo a zachovaný ocas. Jejich přední a zadní končetiny jsou si velikostí podobnější. Na souši chodí a tělo přitom vlní do stran, ve vodě se na pohybu významně podílí ocas. Někteří ocasatí obojživelníci dokážou do určité míry obnovovat poškozené části těla. Regenerace však není neomezená a nelze ji chápat jako úplnou nezranitelnost.
Třetí skupinou jsou červoři. Mají protáhlé tělo bez končetin a na první pohled mohou připomínat žížaly nebo hady. Žijí převážně v tropech, často skrytě v půdě, a nejsou součástí původní české fauny.
Orgánové soustavy obojživelníků
Potrava obojživelníků závisí na druhu a vývojovém stadiu. Dospělci většiny našich druhů loví hmyz, pavoukovce, měkkýše, červy a další drobné živočichy. Žáby zachycují kořist rychlým pohybem jazyka nebo čelistmi. Pulci mnoha druhů přijímají odlišnou potravu než dospělci, například řasy a organické částice. Nelze však tvrdit, že všechny larvy obojživelníků jsou výhradně býložravé, protože mezi druhy existují značné rozdíly.Dýchání se během života často mění. Larvy žijící ve vodě obvykle dýchají žábrami. U dospělců se uplatňují plíce, pokožka a sliznice dutiny ústní. Plíce jsou poměrně jednoduché a kožní dýchání má proto velký význam. Aby mohly plyny přes pokožku přecházet, musí být její povrch vlhký. To přímo vysvětluje závislost obojživelníků na prostředí s dostatkem vody.
Oběhová soustava dospělých obojživelníků je dvojitá. Rozlišujeme plicní a tělní oběh, ale oba nejsou dokonale odděleny. Srdce má dvě síně a jednu komoru, v níž se okysličená a odkysličená krev částečně mísí. Jde o méně dokonalé oddělení oběhů než u ptáků a savců.
Vylučovací soustavu tvoří především ledviny. Odstraňují odpadní produkty metabolismu a podílejí se na hospodaření s vodou a minerálními látkami. Způsob vylučování se může lišit mezi vodními larvami a dospělci žijícími převážně na souši.
Nervová a smyslová soustava odpovídá životu ve vodě i na souši. Zrak pomáhá zaznamenat pohyb kořisti a predátorů. Sluch má velký význam zvláště u žab, jejichž samci se v době rozmnožování ozývají druhově typickými hlasy. Jarní a časně letní volání žab není pouze zvukovou kulisou rybníků. Je součástí komunikace, při níž samci lákají samice a vymezují se vůči jiným samcům.
Rozmnožování a metamorfóza obojživelníků
U řady žab probíhá vnější oplození. Samec přidržuje samici a oplozuje vajíčka při jejich kladení do vody. Vajíčka nemají pevnou skořápku, ale bývají obalena rosolovitými vrstvami, které ve vodě nabobtnají a poskytují určitou ochranu. Právě nepřítomnost pevného obalu je jedním z důvodů, proč nemohou vajíčka většiny obojživelníků volně ležet v suchém prostředí.Z vajíček se líhnou larvy, u žab označované jako pulci. Ti mají zpočátku ocas, žijí ve vodě a dýchají žábrami. Během metamorfózy neboli proměny se vyvíjejí končetiny, mění se trávicí i dýchací soustava, zanikají žábry a u žab je postupně vstřebán ocas. Výsledkem je mladý jedinec podobný dospělci.
Tento model však není stejný u všech obojživelníků. U ocasatých může docházet k vnitřnímu oplození a jednotlivé druhy se liší také tím, kde se jejich larvy vyvíjejí. Mlok skvrnitý například žije převážně v lesním prostředí a samice vypouští larvy do čistých pramenů či potoků. Biologie obojživelníků je tedy pestřejší než zjednodušená představa, podle níž každý obojživelník naklade vajíčka do rybníka a projde naprosto stejnou proměnou.
Skupiny a zástupci obojživelníků
Mezi ocasaté patří mloci a čolci. Známým českým druhem je mlok skvrnitý, nápadný černým tělem se žlutými skvrnami. Typickým obyvatelem menších nádrží a tůní je čolek obecný. Ocasatí obojživelníci jsou často přehlíženi, protože žijí skrytě a mnoho času tráví pod kameny, padlým dřevem nebo ve vodní vegetaci.K bezocasým patří žáby a ropuchy. V České republice se setkáváme například se skokanem hnědým, ropuchou obecnou nebo rosničkou zelenou. Rosnička má na prstech přísavné terčíky, díky nimž dokáže šplhat po vegetaci. Ropucha obecná je naopak robustní, má bradavičnatou pokožku a výrazné příušní žlázy. Každý druh má trochu jiné ekologické nároky, a proto ochrana jediné tůně automaticky nepomůže všem stejně.
Ekologický význam a ochrana obojživelníků
Obojživelníci mají důležité místo v potravních sítích. Loví velké množství drobných bezobratlých, ale současně se sami stávají kořistí ryb, hadů, ptáků i savců. Propojují tak vodní a suchozemské ekosystémy. Citlivě reagují na změny prostředí, a proto mohou sloužit jako biologické ukazatele jeho stavu. Není však správné považovat jejich výskyt nebo nepřítomnost za jednoduché a dokonale přesné měřidlo každého znečištění. Populaci ovlivňuje současně kvalita vody, dostupnost potravy, sucho, doprava, predátoři i podoba okolní krajiny.Mezi hlavní hrozby v České republice patří zánik drobných tůní, odvodňování mokřadů, napřimování vodních toků, chemické znečištění a intenzivní zemědělství. Významným problémem jsou také dlouhá období sucha a rychlé vysychání mělkých nádrží. Nebezpečné mohou být i hluboké nádrže s nevhodnými břehy nebo vysokou obsádkou ryb, protože nejsou automaticky vhodným místem pro rozmnožování obojživelníků.
Účinnou ochranou je obnova mokřadů a mělkých tůní, zachování pobřežní vegetace, omezení chemických zásahů a vytváření bezpečných migračních cest. Důležitá je celková pestrost krajiny: vedle vody musí nabízet také úkryty a vhodné suchozemské prostředí.
Plazi a jejich přizpůsobení souši
Plazi, tradičně označovaní jako třída *Reptilia*, jsou rovněž ektotermní obratlovci. Nejvíce druhů obývá teplé oblasti, ale některé se přizpůsobily i mírnému pásu. V České republice se vyskytují ještěrky, slepýši, hadi a vzácně také želva bahenní.Protože teplota jejich těla závisí na okolí, střídají plazi slunění a pobyt v úkrytu. Nejde pouze o pasivní „studenokrevnost“, jak se někdy nepřesně říká. Živočich může své tepelné podmínky aktivně ovlivňovat výběrem místa, polohou těla a dobou aktivity. Ještěrka se ráno vyhřívá na kameni, ale v poledním vedru může zalézt do štěrbiny.
Nejnápadnějším přizpůsobením plazů k souši je jejich pokožka. Je suchá, rohovatějící a pokrytá šupinami nebo štítky, které omezují odpařování vody. Na rozdíl od pokožky obojživelníků se prakticky nepodílí na dýchání. Rohovitá vrstva se musí během růstu obnovovat. Plazi proto svlékají povrchovou část pokožky, buď ve větších kusech, nebo postupně. U hadů může být svlečka za příznivých okolností zachována téměř vcelku.
Tělesná stavba a pohyb plazů
Stavba těla plazů je velmi rozmanitá. Ještěři mají zpravidla čtyři končetiny s prsty a drápy, existují však také formy s končetinami redukovanými. Český slepýš křehký je beznohý ještěr, nikoli had. Od hadů se liší několika anatomickými znaky, mimo jiné pohyblivými očními víčky a schopností odlomit při napadení část ocasu.U hadů došlo k druhotné ztrátě končetin. Mají protáhlé tělo s velkým počtem obratlů a žeber. Pohybují se souhrou svalů, páteře a břišních štítků. Jejich čelisti a další části lebky jsou velmi pohyblivé, takže dokážou polykat kořist širší než jejich hlava. Neznamená to však, že by si čelist „vykloubili“; jde o normální přizpůsobení jejich lebky.
Želvy mají tělo chráněné krunýřem. Jeho hřbetní a břišní část souvisejí s kostrou a žebra jsou s krunýřem pevně spojena. Krunýř tedy není volná schránka, kterou by mohla želva opustit. Poskytuje účinnou ochranu, zároveň však ovlivňuje pohyb a uspořádání vnitřních orgánů.
Krokodýli mají mohutné tělo, silný ocas, krátké končetiny a čelisti vybavené zuby. Jsou přizpůsobeni životu ve vodě i na souši, v české přírodě však nežijí.
Orgánové soustavy plazů
Potrava plazů je rozmanitá. Mnozí ještěři a hadi jsou draví, loví hmyz, měkkýše, obojživelníky, drobné savce nebo jiné plazy. Užovka obojková se často živí žábami a dalšími vodními či mokřadními živočichy. Zmije obecná loví především drobné obratlovce. Mezi želvami nalezneme druhy býložravé, všežravé i masožravé.Plazi dýchají výhradně plícemi. Jejich plíce jsou vnitřně členitější než u obojživelníků a nabízejí větší plochu pro výměnu plynů. Pohyb vzduchu souvisí zejména s činností svalů hrudníku. Kožní dýchání se kvůli suché rohovité pokožce neuplatňuje.
Srdce většiny plazů má dvě síně a komoru neúplně rozdělenou přepážkou. Mísení okysličené a odkysličené krve je tak omezenější než u obojživelníků, ale oddělení není úplné. Výjimku představují krokodýli, kteří mají dvě síně a dvě komory.
Vylučovací soustava je přizpůsobena úspoře vody. Ledviny odstraňují odpadní látky a řada plazů vylučuje dusíkaté zplodiny v podobě málo rozpustné kyseliny močové. Organismus tím ztrácí méně vody, což je pro život na souši významné.
Také smysly se mezi skupinami liší. Ještěři často využívají dobře vyvinutý zrak. Hadi jazykem sbírají pachové částice z okolí a přenášejí je k příslušnému smyslovému orgánu v dutině ústní. U některých hadů se navíc vyvinula schopnost zaznamenávat tepelné záření kořisti, nelze ji však přisuzovat všem hadům.
Rozmnožování plazů
Oplození plazů je vnitřní. To je důležitý rozdíl oproti typickému vnějšímu oplození mnoha žab. Vejce plazů mají ochranné obaly a zárodek je uvnitř obklopen zárodečnými obaly, které mu vytvářejí vhodné prostředí a chrání jej před vyschnutím. Díky tomu nemusí být rozmnožování bezprostředně vázáno na vodní nádrž.U některých druhů se vejce vyvíjejí v těle samice až do vylíhnutí, případně samice rodí živá mláďata. Tato strategie se objevuje například u druhů žijících v chladnějších oblastech. Samice může vhodným chováním ovlivňovat teplotu vyvíjejících se zárodků.
Mladí plazi se podobají dospělcům a neprocházejí typickou vodní larvou ani metamorfózou jako žáby. Jejich růst je přímý. Právě vnitřní oplození, ochrana zárodku a přímý vývoj umožnily plazům rozmnožovat se mnohem nezávisleji na vodě.
Hlavní skupiny plazů
Mezi plazy se tradičně řadí hatérie, želvy, krokodýli a šupinatí. Hatérie dnes přežívají pouze na Novém Zélandu. Představují starobylou vývojovou linii a jsou důležité pro studium evoluce plazů, přestože se vzhledem podobají ještěrům.Želvy poznáme podle krunýře a bezzubých čelistí zakončených rohovitým zobákem. V české přírodě je původním, ale velmi vzácným druhem želva bahenní. Cizokrajné želvy vypouštěné nezodpovědnými chovateli do přírody mohou narušovat místní společenstva, a proto není vhodné domácí zvíře jednoduše odložit do rybníka.
Krokodýli jsou velcí predátoři tropických a subtropických oblastí. Mají silné čelisti, svalnatý ocas a čtyřdílné srdce. Vykazují také na poměry plazů poměrně rozvinutou péči o potomstvo.
Nejpočetnější skupinou jsou šupinatí, kam patří ještěři a hadi. V České republice žije například ještěrka obecná, slepýš křehký, užovka obojková a zmije obecná. Zmije obecná je jediným původním jedovatým hadem České republiky. Většinou se snaží člověku vyhnout a k uštknutí dochází zejména tehdy, když je překvapena, ohrožena nebo když na ni člověk šlápne či se ji pokouší chytit. Hada ve volné přírodě je nejlepší nechat v klidu a umožnit mu únik.
Význam a ochrana plazů
Plazi regulují populace své kořisti a sami jsou potravou dalších živočichů. Hadi mohou omezovat počet drobných hlodavců, ještěrky loví množství hmyzu a želvy se podílejí na fungování vodních společenstev. Přesto bývají plazi vnímáni s obavami, což vede k jejich zbytečnému pronásledování.V české krajině je ohrožuje zánik úkrytů, zarůstání osluněných míst, intenzivní hospodaření, doprava a nelegální odchyt. Pro jejich ochranu je důležité zachovat mozaiku kamenitých, travnatých a křovinatých stanovišť. Pomáhají také suché kamenné zídky, hromady větví a další bezpečné úkryty. Péče o lokalitu musí být promyšlená: úplné vykácení vegetace může být stejně škodlivé jako její úplné zarůstání.
Přímé srovnání obojživelníků a plazů
Nejvýraznější rozdíl spočívá v tělním pokryvu. Obojživelníci mají tenkou, vlhkou a propustnou pokožku bez rohovitých šupin. Plazi mají pokožku suchou, rohovatějící a krytou šupinami či štítky. Obojživelníci proto snadněji ztrácejí vodu, ale mohou pokožku využívat k dýchání. U plazů pokožka omezuje vysychání, dýchání však zajišťují plíce.Rozdílný je také vztah k rozmnožování. Vajíčka obojživelníků bývají bez pevného ochranného obalu a často se vyvíjejí ve vodě. Zárodek plazů chrání vejce se zárodečnými obaly, takže se může vyvíjet na souši. Oplození je u mnoha obojživelníků vnější, kdežto u plazů vždy vnitřní.
Obojživelníci často procházejí metamorfózou: vodní larva se žábrami se mění v dospělce dýchajícího především plícemi a kůží. Plazi typickou vodní larvu nemají a jejich vývoj je přímý. Také oběhové soustavy se liší. U dospělých obojživelníků má srdce dvě síně a jednu komoru, zatímco u většiny plazů je komora alespoň neúplně rozdělena. Krokodýli mají komory dvě.
Přesto existují i společné znaky. Obě skupiny jsou obratlovci, mají uzavřenou oběhovou soustavu a patří mezi ektotermní živočichy. Obě jsou důležitou součástí potravních sítí a jejich aktivita se mění podle ročního období a teploty okolí.
Závěr
Obojživelníci a plazi představují dvě odlišné strategie přechodu obratlovců k životu na souši. Obojživelníci zůstávají spojeni s vodou a vlhkostí svou pokožkou, dýcháním i rozmnožováním. Plazi se díky rohovatějící pokožce, účinnějším plicím, vnitřnímu oplození a chráněnému vývoji zárodku dokázali na suchozemské prostředí přizpůsobit důsledněji.Obě skupiny mají v přírodě nezastupitelné místo, ale ohrožuje je úbytek rozmanitých stanovišť, doprava, chemizace i změny vodního režimu krajiny. Jejich ochrana proto nespočívá pouze v zákazu odchytu jednotlivých živočichů. Vyžaduje zachování tůní, mokřadů, osluněných strání, kamenných úkrytů, lesních potoků i bezpečných cest mezi nimi. Teprve krajina, v níž zůstává prostor pro vodu, stín, slunce a přirozený úkryt, může dlouhodobě poskytovat domov obojživelníkům i plazům.
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se