Rozbor románu Kdo chytá v žitě od Jerome Davida Salingera

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 15.01.2026 v 17:36

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: 15.01.2026 v 16:53

I. Úvod

Román se dočkal celé řady překladů a v českém prostředí se více zpopularizoval zejména vydáním nakladatelstvím Volvox Globator v roce 2000 v překladu Rudolfa a Luby Pellarových, kteří dokázali Salingerovu specifickou mluvu přenést i do českého kontextu. V této eseji se zaměřím na rozbor hlavních témat, děje, postav, jazykové a kompoziční stránky a celkový význam díla, jelikož jeho poselství má i přes posun v čase stále výrazný dopad.

Podle mého chápání je tato kniha autobiografickým svědectvím vnitřního boje o zachování vlastní identity. Dramaticky vykresluje zápas adolescenta s nelidskostí, přetvářkou a tlakem na přizpůsobení. Kniha silně kritizuje vnější konformitu a materialismus, rozvíjí otázky o smyslu života a připomíná, že v každé době je třeba čelit výzvám, které přináší dospělost a současná společnost.

II. Kontext vzniku díla a základní informace

Důležitost českého překladu od Pellarových nelze podceňovat. Překlad zachovává syrovost, mladistvou mluvu a střídá vulgarismy, které byly v originále předmětem sporů a cenzury. V československé a české literatuře byly podobné generační romány vzácné; možná bychom našli určité paralely u Egona Hostovského (*Cizinec hledá byt*), jehož hrdinové také často bojují s vykořeněním a odcizením, nebo u Arnošta Lustiga (*Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou*) z pohledu jiného typu generačního prožitku.

Literárně lze knihu zařadit mezi „generační“ nebo „coming of age“ romány, které tematizují bolestný přerod jedince v dospělého člověka. Salinger přinesl do prózy nebývalou otevřenost, vulgaritu, upřímné zachycení vnitřních úzkostí a myšlenkových pochodů dospívajících. Tyto aspekty vyvolávaly v padesátých letech vlnu pohoršení, včetně zákazu knihy na některých amerických školách – což mimochodem v československém prostředí zažily i některé antimilitaristické romány.

III. Hlavní postava a její charakteristika

Vztahy v rodině jsou pro charakteristiku Holdena zásadní. Jeho starší bratr D.B. je pro Holdena zklamáním, protože podlehl „prázdnému“ světu Hollywoodu – odklonil se od opravdového umění. Největší emocionální otisk na něm ale zanechala smrt mladšího bratra Allieho, což je pro Holdena bolestivá hranice mezi dětstvím a dospělostí. Nejvíc světla a naděje přináší sestra Phoebe, k níž Holden chová téměř otcovský vztah, a která symbolizuje nevinnost, neporušenost a smysl života.

Kamarádi v Salingerově podání představují typy lidí, se kterými se mladý člověk střetává: někteří jsou „všehoschopní“, silně zaměření na úspěch (Stradlater), jiní upjatí perfekcionisté a narcisové (Ackley). Každý z těchto typů vrhá na Holdena jiný pohled, ale zároveň podtrhává jeho konflikt s vnější realitou, kde jen málokdo myslí opravdu upřímně.

IV. Stručný děj a jeho analýza

Ve městě prochází Holden mnoha setkáními: v nočních klubech poznává falešný svět dospělých, s prostitutkou zažívá střet s hranicemi vlastní morálky a setkání s bývalými spolužáky ukazuje povrchnost a rozklad mezilidských vztahů. Mnohé tyto epizody působí téměř existencionálně prázdně: Holden je zklamán, nuda a znechucení stále sílí. Velký kontrast představuje jeho snaha navštívit sestru Phoebe, která symbolizuje jediné skutečné pouto a důvod „neodpadnout“ úplně.

Postupně prochází metamorfózou: od naprostého vzdoru proti světu, přes otevřenou nenávist, až ke sklonění se před složitostí života. Jeho plán útěku „na západ“ je výrazem snahy uniknout světu dospělých, nakonec ale pro něj zůstává nejdůležitější vztah k sestře. Závěrečné smíření, byť nedobrovolné, znamená určité přijetí světa takového, jaký je. Začátek nové školy je předzvěstí nové kapitoly a možné naděje.

Na české čtenáře tento děj působí velmi silně i díky obdobnému pocitu vykořenění, kterým si prošla generace po roce 1989, kdy se tradiční hodnoty otřásaly a mladí hledali nový smysl života.

V. Hlavní myšlenky a témata díla

Hledání vlastní identity je ústředním tématem. Holden se neustále ptá po smyslu života a spravedlnosti. Jeho vztah ke školám není jen o neúspěchu – vzdělání zde vystupuje jako nástroj sebepoznání, nikoli jen předávání faktických znalostí, což je téma, které rezonuje například i s českými středoškolskými diskuzemi nad smyslem maturit a centralizovaných přijímacích zkoušek.

Ztráta autenticity, ke které dochází při přizpůsobení se společnosti, je pro Salingera natolik stěžejní, že se v celé knize vrací. Holden odmítá jen pasivně přijmout roli v mechanismu společnosti — i za cenu samoty a vyloučení.

Jedním z nejsilnějších symbolů je samotný název románu, který je aluzí na báseň Roberta Burnse, jíž Holden nesprávně interpretuje; podle něj má být ten, kdo „chytá v žitě“, ochráncem dětí před pádem do dospělosti. Je to snaha uchránit aspoň střípek čistoty a nevinnosti, když už sám o svoji přišel.

VI. Jazyk a forma díla

Kompozice díla je typická proudem vědomí (tzv. stream of consciousness), kdy se děj i dialogy často odvíjejí podle Holdenových asociací. Pozoruhodná je pozornost k detailům, rozebírání na první pohled bezvýznamných situací, které jsou však emocionálně nosné (například scény na kolotoči s Phoebe).

Jazyk a styl jsou pro pochopení díla skutečně klíčové – jedinečnost formy vytváří další vrstvu významu. Autentičnost a opravdovost, které Salinger poskytuje skrze Holdena, umožňují čtenáři intenzivně prožít všechny jeho nejistoty, slabosti i vzácné chvíle štěstí.

VII. Závěr

Kniha je nadčasová, protože se nebojí klást obecné otázky o povaze lidského štěstí, smyslu a svobody. Každý čtenář se může skrze Holdena zamyslet, zda je opravdu sám sebou, jestli nesklouzává ke konformitě kvůli strachu či rutině. Dílo dává naději, že stát se „chytajícím v žitě“ – tedy ochráncem toho, co má skutečnou hodnotu – má smysl i ve zdánlivě nepřátelském světě.

Román doporučuji nejen jako literaturu, ale i jako filozofické zamyšlení o dospívání a osobní zralosti. Číst bychom jej měli s vědomím historického pozadí i symbolického významu jednotlivých motivů. Skutečnost, že v jeho tématech nacházíme neustále nové otázky, svědčí o jeho síle a významu pro každého, kdo přemýšlí nad tím, jak zůstat autentický ve světě, který k tomu příliš nepodporuje.

VIII. Další tipy pro psaní eseje

Důraz bych kladl na dobové okolnosti vzniku knihy i srovnání s životními zkušenostmi autora. Kontroverze kolem sprostoty a upřímnosti textu lze porovnat s reakcemi na některé ostré knihy v české literatuře (Ladislav Zibura, Martin Vopěnka ad.).

V neposlední řadě je důležité vnímat význam osobní autenticity v každé době. Každý student najde v této knize část sebe – proto patří mezi ta díla, která si člověk může číst v různých obdobích života a pokaždé v ní objeví nové poselství.