Nové umělecké směry ve světové literatuře 19. a 20. století
Tato práce byla ověřena naším učitelem: 15.01.2026 v 18:02
Typ úkolu: Slohová práce
Přidáno: 15.01.2026 v 17:19
Shrnutí:
Práce shrnuje vznik, znaky a hlavní směry literární moderny a avantgardy od 2. pol. 19. do 1. pol. 20. stol. a jejich vliv na dnešní literaturu.
Úvod
Druhá polovina 19. století a první polovina 20. století představují v dějinách světové literatury dobu nebývalých změn, krizí i hledání nových cest. Během tohoto období docházelo k dynamickému rozvoji nejen vědy a techniky (industrializace, urbanizace), ale i k zásadním proměnám v myšlení a cítění celé společnosti. Průmyslová revoluce vnesla do života Evropanů (a nejen jich) nové tempo, architektura velkoměst, tříštění tradičních hodnot, sociální otřesy i zrod psychologických a filozofických proudů typu freudismu či nietzscheánství otevřely cestu nové estetice. Umělci začali zpochybňovat dříve pevně dané normy a experimentovali s formou, jazykem i tématy, čímž položili základy literární moderně a tzv. novým uměleckým směrům.Pod pojmem literární moderna rozumíme především široký proud navazujících i paralelně existujících směrů, které se vědomě vymezily vůči předchozí, často realistické nebo naturalistické tradici. Zatímco starší literatura obecně kladla důraz na popis vnější reality, řád a srozumitelnost sdělení, moderní směry se soustředí na subjektivní prožitek, vnitřní svět jedince a rozšiřují hranice literatury směrem k experimentu, symbolice a jazykové hře. Tato změna odráží nejen narůstající nejistotu moderního člověka, ale také hledání nového smyslu v době zásadních společenských a existenciálních otázek.
Následující text se zaměří na jednotlivé hlavní směry světové literatury od druhé poloviny 19. století až po první polovinu století dvacátého, přiblíží jejich klíčové znaky, představitele i významné kulturní okolnosti. Nejprve se soustředíme na literární modernu samotnou a poté na konkrétní směry, jakými jsou impresionismus, symbolismus, dekadence či proudy avantgardní – futurismus, dadaismus, surrealismus, expresionismus, kubismus, vitalismus, civilismus i existencialismus. Cílem eseje je ukázat nejen rozmanitost těchto tendencí, ale i jejich vzájemné souvislosti a celoevropský vliv, který dosud ovlivňuje i současné chápání literatury.
---
1. Literární moderna
Literární moderna se v evropském kontextu začíná naplno prosazovat v posledních dekádách 19. století, konkrétně kolem roku 1890. Její zrod je reakcí na tzv. pozitivistické tendence předchozích desetiletí, v nichž dominovaly směry jako realismus (Honoré de Balzac, Lev Tolstoj) a naturalismus (Émile Zola). Tyto směry kladly důraz na objektivní, téměř vědecký popis skutečnosti, na detailní zachycení společnosti, jejích vrstev a problémů. Moderna však přináší zásadní změnu – odklon od objektivity a popisu k subjektivitě, experimentu se slovy, významem, strukturou i rytmem literárních děl.Klíčové znaky literární moderny
Především jde o fragmentarizaci – text už není jednolitý příběh, ale často sled útržků, snů, asociací. Jazyk prochází zásadní proměnou, pravidelný verš a rým jsou nahrazovány volným veršem, slova nabývají mnohovýznamovosti až záhadnosti. Nově se objevují témata podvědomí, psychických procesů, snu, nevědomí, sexuality či existenciální úzkosti. Autoři jako Charles Baudelaire či Stéphane Mallarmé zdůrazňují mnohoznačnost výrazu, rozvolňují tradiční formu a dávají průchod symbolům, které čtenář musí rozluštit.Kromě estetických inovací moderna přijímá s otevřenou náručí vliv nové filozofie a psychologie: Sigmund Freud přináší průlomové teorie o „já“ a „nevědomí“, Friedrich Nietzsche odmítá křesťanskou morálku a ukazuje na krizi tradičních hodnot. Právě tyto filozofické a psychologické podněty otevírají pro literaturu nové oblasti – nevědomé asociace, vnitřní monolog, introspekce.
Je třeba zdůraznit, že moderna není jedním literárním směrem, ale spíše širokým rámcem či kontextem, v němž vznikají různé často se prolínající proudy, od symbolismu přes impresionismus až po dekadenci a pozdější avantgardní směry. Jejich společným znakem je potřeba nově vyjádřit pocity, otřesené jistoty a složitost moderní existence.
---
2. Nové umělecké směry konce 19. století
Druhá polovina 19. století je obdobím, kdy se v evropské společnosti šíří pocit deziluze, úpadku i fascinace proměnou světa. Literatura přijímá tuto atmosféru prostřednictvím nových moderních proudů, v nichž hrají hlavní roli impresivní vjem, symbol, alegorie i pesimismus dekadence.2.1. Impresionismus
Impresionismus byl původně francouzský výtvarný směr, jehož hlavním cílem bylo zachytit „okamžitý dojem“, atmosféru, hru světla a barvy jakousi rychlou „skicou“. Podobné ambice se brzy objevily také v literatuře: spisovatelé se pokusili prostřednictvím slov napodobit dojmy, nálady, jemné psychologické odstíny. Typická je roztříštěnost, neurčitost, nedopovězenost. Jazyk se stává flexibilní, formální struktura uvolněná. V českém prostředí bychom mohli připomenout ranou poezii Otokara Březiny nebo některé texty Karla Hlaváčka, kde se objevují impresivní náladové obrazy.2.2. Symbolismus
Symbolismus se vymezuje proti jednoznačnému popisu a logice realismu, zdůrazňuje víceznačnost slova a hlubší (často tajemné) významy skryté za vnější realitou. Symbol slouží jako most mezi vědomým a podvědomým, mezi realitou a snem. Jazyk je hudební, často až opojně zvukomalebný, básníci uchvacují sugescí (například slavný Mallarmého verš: „Une fleur s’est ouverte au vent silencieux...“). Témata symbolismu tvoří sny, mystika, víra, duchovno, smrt, tajemství bytí. Básník zde není popisovatelem, ale spíš „mágem“ hrajícím se slovy a obrazy.2.3. Dekadence
Dekadence je úzce spjata se symbolismem, ale vyznačuje se specifickou melancholií, pesimismem a fascinací úpadkem, smrtí či rozkladem společnosti. V české literatuře je příkladem S.K. Neumannův cyklus knížeček poesie „Satanova sláva mezi námi“ nebo verše Karla Hlaváčka („Pozdě k ránu“), které oplývají motivy únavy civilizací, zmaru, touhy po smrti (tzv. „krása zkázy“). Oproti symbolismu je dekadence ještě niternější, často ironická a tragická.2.4. Významní spisovatelé tohoto období
Největším symbolem literární moderny byl jistě Charles Baudelaire, francouzský básník, jehož sbírka „Květy zla“ (Les Fleurs du mal) šokovala soudobou veřejnost temnými obrazy smrti, hříchu i krásy. Baudelaire je často označován za zakladatele moderní poezie: experimentoval s obrazy, navazoval na poezii klasicismu i romantismu, ale zcela rozbil jejich pravidla.Paul Verlaine zase proslul svou hudebností verše, melancholickými motivy a mimořádnou důvěrou v citovost a náladovost: „Hudba nade vše“ byla jeho hlavní maxila. Výraz „prokletí básníci“ (Les poètes maudits) je spojován hlavně s Verlainem, Rimbaudem, Baudelairom a dalšími.
Jean Arthur Rimbaud zaujal veřejnost jako mladý básnický génius: jeho „Opilý koráb“ je slavný manifest volného proudu obrazů, nových významů, jazykové razance i revoluční touhy. Jeho dílo inspirovalo dadaisty, surrealisty i beatniky první poloviny 20. století.
Stéphane Mallarmé je považován za vrchol „čisté poezie“ – jeho básně jsou fragmentární, těžko srozumitelné, staví význam slov nad tradiční smysl věty.
Émile Verhaeren patří k básníkům, kteří dokázali vyjádřit energii moderní doby, industrie, rozletu i kolektivní síly, čímž předznamenal pozdější avantgardní experimenty.
Z mimoevropských autorů musíme zmínit Walta Whitmana (průkopník volného verše, oslava lidství, přírody, sexuality; vliv na vitalismus) a Oscara Wildea (nejen dekadentní humor, stylizovanost, ironie, ale také hledání smyslu krásy v zániku – viz román „Obraz Doriana Graye“).
Němec Rainer Maria Rilke propojoval symbolismus, existenciální témata a hlubokou introspekci (Dvě pražské elegie, Duinské elegie).
V ruském prostředí měl symbolismus a dekadence odraz například v tvorbě Alexandra Bloka (básně o revoluci, tajemnu, apokalypse).
---
3. Literatura 1. poloviny 20. století a hlavní umělecké směry
1. polovina 20. století znamenala nejen nástup avantgardních směrů, ale i zásadní změnu ve vnímání světa pod tlakem dvou světových válek, rostoucí technizace, politických výbuchů a hledání nových filozofií. Světová literatura tak reflektuje osud moderního člověka zasaženého krizí identity, masovou kulturou a dehumanizací.3.1. Futurismus
Futurismus vznikl jako manifest radikálního odporu vůči všemu minulému: vyzdvihoval rychlost, pohyb, techniku, dynamiku moderní civilizace, odmítal tradiční estetická pravidla. Jeho mluvčím byl Filippo Tomasso Marinetti, jehož „Futuristický manifest“ provokuje oslavou války, rychlých automobilů a průmyslu. Literárně je futurismus spojen s experimentem – destrukce větné skladby, neologismy, simultánnost významů (v ruštině Velemír Chlebnikov).3.2. Kubismus
Kubismus – původně výtvarný směr (Pablo Picasso) – rozkládá realitu na geometrické tvary. V literatuře znamená fragmentaci textu, skládání nezávislých paralelních pohledů, často až kolážovitost. Guillaume Apollinaire v „Alkoholech“ nebo ruský kubofuturismus jsou jasnými příklady tohoto přístupu.3.3. Dadaismus
Na počátku první světové války se v Curychu schází skupina jazykových buřičů, kteří reagují na nesmyslnost a brutalitu války – zrodí se dadaismus. Dada je umění anarchie: nesmysly, slovní koláže, náhoda, ironie, provokace. Tristan Tzara ve svých manifestech prohlašuje, že všechno je možné, že umění nemá návod. V literatuře dadaismu jde zejména o hravost, absurditu, recycling jazykových klišé. V českém prostředí má odezvu v poezii Vítězslava Nezvala („Absolutní hrobař“).3.4. Surrealismus
Surrealismus (nadrealismus) vznikl jako další pokus osvobodit lidskou imaginaci – tentokrát cestou pronikání do nevědomí, snu, spontánní asociace. André Breton vydává roku 1924 „Surrealistický manifest“, kde žádá automatickou tvorbu (tzv. psychický automatismus), osvobození od racionálního myšlení i rozvoj všeho iracionálního ve člověku. Po boku Bretona stojí Paul Eluard, Louis Aragon, v českém prostředí pak Karel Teige nebo Konstantin Biebl.3.5. Kubofuturismus
Kubofuturismus spojil fragmentární poetiku kubismu s dynamikou futurismu, jehož jádrem je tříštění reality a experiment s jazykem. V Rusku tento směr zastupují Vladimir Majakovskij (manifest „Rána pásem“), Sergej Jesenin, později ovlivnění autoři na Slovensku (Ján Smrek, Laco Novomeský) i mezi západními básníky (Guillaume Apollinaire – „Kaligramy“).3.6. Vitalismus
Vitalismus je směr, který se obrací k oslavě života, energie, radosti ze smyslů a přírody. Reaguje zejména na depresivní dekadenci a symbolismus tím, že ve středu pozornosti stojí pozitivní pohyb, biologie, zdraví i síla lidského jedince. V české literatuře vitalismus reprezentuje například počátek tvorby Fráni Šrámka nebo Jiřího Wolkera („Host do domu“).3.7. Civilismus
Civilismus se soustředí na motivy moderní civilizace, města, techniky, všedního dne. Uvádí do poezie témata dosud opomíjená: průmysl, železnici, nové společenské typy. Walt Whitman byl inspirátorem cenícím prostého člověka, v české poezii hlavně S.K. Neumann nebo Jiří Wolker.3.8. Expresionismus
Expresionismus (zejména v Německu a Rakousku, viz Georg Trakl, Rainer Maria Rilke) vychází z vnitřního napětí autora, důraz klade na subjektivní prožitek a silnou emocionální expresi. V textech často panuje napětí, pocity úzkosti, deformace reality a pathos (např. „Pařížská elegie“ Rilkeho).3.9. Existencialismus
Existencialismus je spojen s filozofií dvacátého století a otázkami smyslu bytí, smrti, svobody a existenciální úzkosti. Jean-Paul Sartre nebo Albert Camus (například román „Cizinec“) kladou důraz na absurditu lidského života a nutnost odpovědnosti za vlastní osud.---
Závěr
Období literární moderny a avantgardy znamenalo pro evropskou i světovou literaturu skutečnou revoluci – odhalilo nekonečné možnosti jazyka, témat i forem, zpochybnilo automatismus tradičních pravidel a otevřelo cestu literární experimentaci. Směry jako impresionismus, symbolismus, dekadence či později dadaismus, futurismus, surrealismus nebo expresionismus výrazně rozšířily techniky a možnosti literární výpovědi. Každý z těchto proudů vnesl do literatury nové motivy – jednou šlo o oslavu krásy, jindy o hlubiny nevědomí či odpor k mechanickému světu.Navzdory rozdílům lze jednotlivé směry literární moderny a avantgardy vnímat jako odpověď na krizi moderní společnosti, hledání nového smyslu a osvobození tvůrcova hlasu od diktátu vnějšího světa. Tato období položila základ pro pozdější postmoderní vlny a ovlivnila tvorbu autorů druhé poloviny dvacátého století i současnosti.
Pro maturitní otázku má toto období zásadní význam: nejenže umožňuje chápat genezi dnešní literatury, ale zároveň učí rozpoznávat hlubší významy textů, vztahovat je k širšímu kulturnímu a historickému kontextu. Umělecké směry konce 19. a první poloviny 20. století jsou dosud živým důkazem toho, jak literatura dokáže reagovat na nejistoty i změny lidské existence, a stále inspirují nové generace čtenářů i autorů.
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se