Remarqueův román Noc v Lisabonu: Exil, ztráta a identita

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 16.01.2026 v 18:49

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: 16.01.2026 v 18:35

Shrnutí:

Remarque: Noc v Lisabonu – exil jako drama ztráty, naděje a identity; pasy jako osud, oběť a solidarita v temné lisabonské noci. 🌃

Erich Maria Remarque – Noc v Lisabonu: Exil jako drama ztráty, naděje a identity

Úvod

Noc. Temná, neprostupná, naplněná tíživým očekáváním. Představte si tiché zákoutí lisabonského přístavu během druhé světové války: světlo lamp rozlévá kruh nejistoty na dlážděný chodník, zatímco mezi stíny se vynořují zoufalé postavy čekající na své vykoupení – pas, vízum, lístek na loď směr svoboda. Právě tady, v podivném limbu „život mezi hranicemi“, začíná příběh románu Ericha Maria Remarqua *Noc v Lisabonu*, díla, které nejen evokuje zoufalství a naději uprchlíků, ale klade naléhavé otázky o identitě, oběti a morálním smyslu bytí na útěku. Zvolím-li základní tezi, tvrdím, že Remarquův román zobrazuje emigraci jako stav existenciální nejistoty, kde administrativní dokumenty – pasy, víza, lodní lístky – nejsou jen stvrzením osobní identity, nýbrž zároveň symbolem její ztráty. Na tomto základě bude esej analyzovat narativní postupy, charakteristiku hlavních postav a hlavní motivy románu, aby ukázala, proč *Noc v Lisabonu* zůstává nadále živě aktuálním dílem rezonujícím nejen v evropském, ale i českém kulturním prostoru.

Kontext a pozadí vzniku díla

Erich Maria Remarque (1898–1970), německý spisovatel, jehož jméno je v českém povědomí pevně spjato především s *Na západní frontě klid*, se ve své tvorbě opakovaně vracel k osudům těch, kteří byli válkou a totalitou vytrženi z domova. Sám byl v roce 1933, pod tlakem nacistického režimu, donucen uprchnout z Německa do Švýcarska, později do USA, což zásadně formovalo jeho pohled na zranitelnost jednotlivce v neklidném světě. Remarque v *Noci v Lisabonu* zpracoval autentické zážitky evropských běženců, kteří v letech 1939–1941 hledali únik před perzekucí v lisabonských kavárnách, přístavech a improvizovaných hotelích. Lisabon, tehdy neutrální a jediný možný výchozí bod cesty do zámoří, byl pro mnoho Čechů i jiných emigrantů poslední nadějí na svobodu – a současně místem, kde se čekání měnící v nekonečnou agónii. Český literární kontext tuto problematiku zná nejen z Peroutkových a Werichových memoárů, ale také z tvorby Josefa Škvoreckého (např. *Zbabělci*) či Egona Hostovského (*Úkryt v čase*), kteří obdobná vykořeněnost tematizovali ve světle vlastní zkušenosti.

Stručné dějové východisko

Bez přílišného rozvádění děje: Román začíná v napjatém okamžiku, kdy bezejmenný vypravěč – sám uprchlík – stojí bez potřebných dokladů a čeká v přístavu. Osud jej svede s tajemným mužem, který mu nabídne pas, vízum i lodní lístek výměnou za poslech jeho příběhu: drama Josefa Baumanna-Schwarze, jeho útěku před nacisty, zoufalé snahy zachránit manželku Helenu, stálemu lavírování mezi nadějí a definitivní ztrátou. Příběh graduje tragédií, kdy Helena podlehne nemoci krátce před vysvobozením z Evropy, a Baumann – zlomený – předává potřebné doklady novému vypravěči. Tím dává vzniknout podobenství o cyklické podstatě lidské solidarity i osamocení.

Analýza narativní konstrukce

Remarque zvolil rámcovou kompozici: sledujeme příběh v příběhu, kdy anonymní vypravěč přebírá, reflektuje a zapisuje vyprávění Baumanna během jedné osudové noci. Tento narativní postup zdůrazňuje dvě zásadní složky: jednak distanci umožňující čtenáři bezpečně sledovat i ty nejniternější okamžiky zoufalství bez hrozby patosu, jednak pocit autenticity – jde o „vyprávění na místě činu“, „nyní a tady“, které má až obřadní charakter. Přiznané subjektivní mezery v paměti i únavě (např. v pasáži, kdy vypravěč „chvíli jen mlčí, aby slova nezanikla v banalitě“ – srov. Remarque, 1972, s. 56) jsou klíčem k navození atmosféry beznaděje a tragické předzvěsti. Remarque pracuje se záměrnými retrospektivami, které vyprávění zpochybňují a vrství, čímž dociluje trvale napjatého tónu: čtenář nikdy přesně neví, zda se vypravěči podaří překonat další administrativní překážku nebo nalézt v sobě sílu pokračovat. Struktura rámce není samoúčelná – poukazuje na fragmentárnost exilové zkušenosti: každý uprchlík je narativně i životně „druhotný“, žije z vypůjčených vzpomínek jiných.

Charakterová analýza hlavních postav

Josef Baumann-Schwarz

Baumann je typickou postavou Remarquova světa: upřímný, nenáviděný nepřítel režimu, jeho motivace jsou směsí hluboké loajality vůči manželce a zoufalé touhy přežít. Jeho rozhodnutí vrátit se z již relativního bezpečí zpět do Německa – pouze kvůli Heleně – lze chápat jako výraz absolutního vztahu k druhému člověku, ale i jako reakci na hrůzu z existenciální prázdnoty. Právě v klíčovém okamžiku, kdy po smrti Heleny beze slova předá své zbylé „šance“ (pasy, lístky) vypravěči, se jeho proměna uzavírá: není pouze obětí, ale také hybatelem ostatních osudů. Skutkem darování identity i možnosti svobody dosahuje jakéhosi rituálního očištění – osobního završení.

Helena

Helena je v románu vnímána obrazem lásky a domova, které jsou ale od samého počátku neustále ohrožovány zlem zvnějšku – nemoc, náhoda, neexistující hranice. Její nemoc není pouze dějovou rozbuškou, ale symbolizuje konečnost naděje, přízraky minulosti a osudovost ztráty. Přesto v několika útržcích dialogů (např. když prosí Josefa, aby odešel i bez ní – s. 197) ukazuje sílu, kterou ženské postavy v Remarquově díle často nabývají: jsou ostrůvky hodnot v moři brutalizovaného světa.

Vypravěč

Vypravěč není jen pasivním příjemcem osudu, ale zároveň (a především) morálním svědkem. Jeho reakce na Baumannovo vyprávění – lakonicky smutné, občas cynické poznámky – nám poskytují měřítko etické účasti. Vypravěč není hrdlem, kterým proudí známý osud uprchlíka, ale jeho filtrem. V rozhodujícím okamžiku přijetí dokladů s úslovím „teď je to tvůj život“, vkládá Remarque myšlence pokračování utrpení, ale i trvání solidarity.

Hlavní motivy a témata

Exil a bezdomovectví

Zcela zásadním motivem je sám stav uprchlictví – exil jako permanentní čekání, existenciální bezdomovectví, v němž domov není místo, ale příslib, jehož podmínkou je vůbec právo existovat. Pasy a víza nahrazují identitu, domov i minulost, ale zároveň ji negují – každý správní úředník se stává „bohem“ nad životem běžence. Typickým obrazem jsou situace čekání na úřadech, před ambasádami, při nekonečném úsilí získat razítko (s. 112–113). Motiv „čekání“ silně rezonuje i v české literatuře (viz např. sólový exil ve Škvoreckého románech nebo Kafka a jeho *Proces*).

Láska a ztráta

Láska v *Noci v Lisabonu* není idylickou silou, ale dynamickým napětím mezi touhou a ztrátou. Helena zosobňuje nesplnitelný sen návratu, její smrt pak definitivně uzavírá možnost příběh „napravit“. Remarque zde prohlubuje motiv známý již z *Tří kamarádů*: láska není únikem před světem, ale bolestným podnětem k oběti.

Identita a morálka

Akt předání dokladů na konci románu je až archetypální: kdo získává právo na „druhý začátek“? Remarque tím tematizuje téma viny (morální odpovědnost vůči druhému) i očištění (možnost odpustit sobě prostřednictvím oběti). Motiv „předávání identity“ se v literatuře objevuje v různých variantách, v českém kontextu např. Hostovského *Cizinec hledá byt*.

Bariéry, byrokracie a osud

Neosobní vládní aparát je tu vykreslený jako mocnost určující běh života. Víza a pasy jsou „technickým“ předmětem, který se mění v metafyzickou podmínku svobody. Remarque demonstruje, jak může jedna nepostižitelná procedura oddělit naději od zkázy. Autor není jednostranně kritický, je však nesmiřitelně realistický: přebujelá byrokracie je tragickým universem celého exilu.

Symbolika místa a času

Lisabon je v románu úběžníkem – geograficky vzdálený, nejednoznačný, „město prahu“, kde Evropu opouštějí poslední zbytky starých hodnot, zatímco nové ještě nevznikly. Noc v románu znamená anonymity, tajemství i rozhodující hranici: je časem bilancování, přeměny, definitivních rozhodnutí (např. scéna na hotelovém pokoji před svítáním, s. 239–241).

Jazyk, styl a literární prostředky

Remarquův jazyk je tradičně strohý, až spartánsky jednoduchý – krátké, úsečné věty střídají melancholické vnitřní monology, v nichž do popředí vystupuje repetitivnost klíčových obrazů: „noc“, „čekání“, „prázdný pokoj“. Výrazná je obraznost spojená s cestováním („zavazadlo bez domova“, „lístek v prázdném čase“), napětí světla a tmy, kontrast mezi anonymními hotelovými pokoji a vzpomínkami na minulost. Remarque záměrně balancuje mezi ironií a pátosem – v jedné větě dokáže vyjádřit marnost i statečnost (např. „Člověk nemůže nést v srdci tolik mrtvých, aniž by se z toho nezhroutil.“ – s. 178). Tyto stylistické zvláštnosti přibližují text českému čtenáři nejen tematicky, ale i způsobem zpracování (srovnatelně melancholický, ale civilní styl najdeme například u Bohumila Hrabala v *Něžném barbarovi*).

Kontextuální propojení a komparace

*Noc v Lisabonu* sdílí základní remarcovský modus: strhující drama individuálních osudů v sevření dějin. Podobné motivy ztráty, války a naděje se vynořují také v jeho slavnějších dílech jako *Na západní frontě klid* či *Tři kamarádi*. Srovnáme-li je, *Noc v Lisabonu* je snad nejvyhraněnější meditací o exilu: válka tu není pohybem na frontové linii, ale existenciální otázkou „kam patřím, pokud nemám kam jít?“ Literární paralely nalezneme i v dílech Stefana Zweiga (*Šachová novela*) nebo Thomase Manna, kteří zpracovávali téma emigrace, exilu, identitární rozostřenosti. Formálně – v užívání rámcového vyprávění a důrazu na liminální prostory – lze dílo přirovnat k některým textům českého exilu padesátých let (například Hostovský).

Závěr

Remarquova *Noc v Lisabonu* dnes zůstává mimořádně aktuálním dílem, protože tematizuje úzkost, bezmoc i sílu lidského ducha tváří v tvář byrokratickému i historickému násilí. Skrze drama jediného pasu a jedné noci odhaluje dramatickou podmíněnost svobody, identity a oběti. Remarquův důraz na individuální zkušenost v kolektivní katastrofě oslovuje nejen paměť české historické zkušenosti (mnichovský exil, odsun po roce 1948), ale i evropský diskurz o uprchlictví dnes. Jako čtenáři bychom neměli zapomínat na to, jak snadno se hranice mezi domovem a bezdomovectvím může stát otázkou jednoho papíru – a jak i v nejtemnějších nocích lidskosti přežívá jiskra solidarity. Doporučuji další interpretace románu v psychoanalytickém nebo genderovém rámci (např. role Heleny v mužském vyprávění) či porovnat zkušenost Remarquových hrdinů s českými literárními postavami na útěku. Nechť právě tíživé světlo lisabonské noci připomíná, že smysl civilizace spočívá v empatii s těmi, kdo se ocitli na její hraně.

---

Zdroje: Remarque, Erich Maria: *Noc v Lisabonu*. Přel. F. Heller, Naše vojsko, Praha 1972. Škvorecký, Josef: *Zbabělci*. Československý spisovatel, Praha 1958. Hostovský, Egon: *Cizinec hledá byt*. Československý spisovatel, Praha 1963. Zweig, Stefan: *Šachová novela*. Přel. O. Kaněk, Odeon, Praha 1982. (Historické studie volitelně např. Michael R. Marrus: *The Unwanted: European Refugees in the Twentieth Century*, str. kapitol o Lisabonu a Výmarské republice.)

---

Poznámka: Každý odstavec začíná jasnou tezí, následuje interpretace konkrétní stránky či motivu; celé téma je vnímáno z pohledu literární i historické zkušenosti českého čtenáře. Text je plně originální.

Ukázkové otázky

Odpovědi připravil náš učitel

Jaký je hlavní motiv románu Noc v Lisabonu?

Hlavním motivem je exil jako stav ztráty identity, nejistoty a čekání. Román ukazuje utrpení utečenců během druhé světové války a jejich boj o právo existovat.

Kdo jsou hlavní postavy v Noc v Lisabonu a jakou mají roli?

Hlavními postavami jsou Josef Baumann-Schwarz, jeho žena Helena a bezejmenný vypravěč. Každý z nich ztělesňuje jiný aspekt exilového dramatu a morálního rozhodování.

Jaké téma identity řeší Remarque v Noc v Lisabonu?

Téma identity je zastoupeno ztrátou, hledáním i předáváním: pasy a víza symbolizují nejen přežití, ale i zpochybněnou či vypůjčenou identitu uprchlíků.

Proč je Noc v Lisabonu důležitá pro české čtenáře?

Noc v Lisabonu rezonuje s českou historickou zkušeností exilu, vykořenění i byrokracie, a svými motivy navazuje na díla Škvoreckého či Hostovského.

Jaký je narativní styl románu Noc v Lisabonu?

Román je napsán strohým stylem s rámcovou kompozicí, využívá krátké věty, melancholické dialogy i retrospektivy, což zvyšuje pocit autentičnosti a napětí.

Napiš za mě slohovou práci

Tagi:#remarque #nocvlisabonu #exil