Zlo s dětskou tváří – vyprávění

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: dnes v 16:25

Zlo s dětskou tváří

Bylo to v době, kdy jsem chodil do šesté třídy a svět kolem mě ještě nebyl plný jasných hranic mezi dobrem a zlem. Všechno se zdálo být pestré jako omalovánky a já věřil, že všechno špatné přichází jen od zlých dospělých, o kterých se píše v pohádkách. Ale mýlil jsem se.

Bylo to v listopadu, sychravé ráno vonělo vlhkou hlínou a starým listím, když jsem šel do školy. V hlavě jsem tvořil plány, jak po škole vyrazím s Markem, mým nejlepším kamarádem, na hřiště. Nevěděl jsem, že se ten den zapíše do mé paměti navždy a ukáže mi zlo v podobě, kterou bych nečekal.

U vchodu do školy postávali dva kluci z naší třídy – Honza a Petr. Vždy byli trochu v pozadí, ale najednou byly jejich tváře napjaté a oči jim blýskaly zvláštním leskem. Marek se k nim ochotně připojil a já, nic netuše, šel s nimi. Ve třídě si sedli do poslední lavice a začali si něco šeptat. Obědová pauza se pak stala okamžikem, kdy naše parta ukázala svou pravou tvář.

V šatně stála malá prvňačka, rozcuchané blond vlasy a modré oči, dosud nepopsané stíny světa. V ruce držela kornout se sladkostmi, které si jistě schovávala od včerejška. Marek se podíval na Honzu a pak mrkl na mě. Náhle přešel ke dívce a vytrhl jí kornout z ruky. Děvčátko se roztřáslo, oči jí zvlhly slzami. Nechápavě jsem stál stranou a nemohl uvěřit tomu, co se děje.

„Dej to sem, ty malá! Tohle je naše!“ vykřikl Petr a oba kluci začali sáček rozbalovat a smát se jí do obličeje. Marek se smál s nimi. Dívka se rozplakala, její brekot se rozléhal chodbou. Ostatní děti začaly přihlížet, ale nikdo nezasáhl – ani já.

Celý zbytek dne mi bylo špatně. Chutě sladkostí, které kluci po chvíli nabídli i mně, mi přišla hořká v puse. Měl jsem chuť křičet, ale něco mě drželo zpátky – strach, že ztratím kamaráda, že se stanu terčem posměchu. Místo toho jsem zůstal mlčet. V hlavě mi ale pořád zněl pláč malé dívky.

Večer jsem si sedl k oknu a koukal na prázdnou ulici. V odrazu skla jsem zahlédl svůj obličej – byl mi cizí, jako by na mě hleděl někdo jiný. Uvědomil jsem si, že právě tak vypadá zlo s dětskou tváří. Nejsou to strašidla ani tajemní zloduchové z televizních pohádek. Jsou to kluci, co sedí vedle mě ve třídě, holky, které klopí oči, když je někomu ubližováno. A někdy jsem to i já – když mlčím a dívám se stranou.

Druhý den jsem přišel za Markem a řekl mu, že to, co včera udělali, bylo špatné. Nadával mi, ostatní se mi vysmáli, ale já cítil úlevu. Plakal jsem, když jsem se staral o malou holku a omluvil se jí. A pochopil jsem, že zlo může mít skutečně dětskou tvář – a není v ničem jiném, než v našich skutcích, které se nebojíme pojmenovat.

Od té doby se snažím nezůstávat potichu, když se děje něco zlého. Vím, že každá lhostejnost, každý úsměv nad něčí šikanou, posměch nebo obyčejné mlčení, když je třeba něco říct – to všechno může být zlem s tou nejnevinnější tváří. Tváří dítěte. Tváří mojí i tvou.

---

Vypravování lze zakončit úvahou o morálním postoji nebo o tom, jak důležité je zachovat si vnitřní odvahu. Takové ukončení podporuje zamyšlení nad tématem a propojuje příběh s obecnější rovinou etiky, což oceňují češtináři v českém vzdělávacím systému.