Asertivita: Jak vyjádřit názor a nastavit hranice
Typ úkolu: Slohová práce
Přidáno: před hodinou
Shrnutí:
Naučte se asertivitu a zjistěte, jak vyjádřit názor, říct ne a nastavit hranice klidně, slušně a s respektem ve škole i v životě.
Asertivita
V běžném životě člověk téměř denně naráží na situace, kdy musí něco sdělit, obhájit, odmítnout nebo naopak přijmout kritiku. Někdy jde o drobnost, například když spolužák chce opsat domácí úkol, jindy o důležitější věci, třeba když máme pocit, že jsme byli nespravedlivě hodnoceni. Právě v takových chvílích se ukazuje, jak moc je důležitá asertivita. Toto slovo se dnes používá poměrně často, ale zároveň bývá nepochopené. Mnozí lidé si pod ním představí drzost, neústupnost nebo jakési „prosazování za každou cenu“. Ve skutečnosti je však smysl asertivity úplně jiný.Asertivita je schopnost vyjádřit vlastní názor, potřeby a hranice otevřeně, klidně a s respektem k druhým. Nejde o to druhého převálcovat, ale ani o to nechat se umlčet. Právě v českém prostředí, kde se někdy stále oceňuje spíše skromnost, mlčení a „nedělání problémů“, může být asertivní jednání pro mnoho lidí náročné. Ve škole, v rodině, mezi kamarády i později v zaměstnání však představuje dovednost, bez níž se člověk jen těžko obejde. Domnívám se, že asertivita je jedním ze základních předpokladů zdravých mezilidských vztahů, protože pomáhá chránit vlastní důstojnost a zároveň respektovat důstojnost druhých.
Co vlastně asertivita znamená
Nejjednodušší je vysvětlit pojem asertivita v porovnání s dvěma krajními polohami chování: pasivitou a agresivitou. Pasivní člověk své potřeby často nevyjadřuje vůbec. Ustupuje, přikyvuje, souhlasí i tehdy, když uvnitř cítí odpor. Na první pohled může působit jako klidný a bezproblémový, ale dlouhodobě se v něm hromadí frustrace, pocit křivdy a někdy i zlost. Agresivní člověk jde naopak do opačného extrému. Svůj názor prosazuje silou, křikem, ironií, zesměšněním nebo tlakem. Možná dosáhne krátkodobého vítězství, ale často za cenu narušených vztahů.Asertivní člověk stojí mezi těmito dvěma póly. Dokáže říct: „Toto si myslím“, „S tímto nesouhlasím“, „Tohle mi vadí“ nebo „Teď na to nemám prostor“, a přitom druhého neponižuje. Asertivita tedy není sobeckost ani manipulace. Je to způsob jednání, který vychází z předpokladu, že i já mám svá práva, stejně jako je mají ostatní.
V dnešní době je to mimořádně důležité. Komunikace je rychlá, často zkratkovitá, velká část kontaktů probíhá přes sociální sítě a tam se snadno ztrácí tón hlasu, výraz i jemné významové odstíny. Nedorozumění vznikají rychleji než dřív. K tomu se přidává tlak na výkon, srovnávání s ostatními, očekávání rodičů, učitelů i vrstevníků. Student se pak může snadno dostat do situace, kdy dělá věci proti své vůli jen proto, aby nezklamal okolí nebo nebyl vyčleněn z kolektivu. A právě tehdy je potřeba umět slušně, ale pevně vymezit hranice.
Psychologické pozadí a význam asertivity
Asertivita není pouze naučená technika několika vět. Je spojená s tím, jak člověk vnímá sám sebe. Kdo si nevěří, ten se často bojí ozvat. Má obavu, že bude vypadat hloupě, přehnaně citlivě nebo konfliktně. Naopak někdo, kdo si není jistý vlastní hodnotou, může svou nejistotu skrývat za agresivním chováním. Asertivita proto souvisí se sebeúctou, sebedůvěrou a také se schopností pracovat s emocemi.Dospělý a zralý člověk by měl umět rozpoznat, co cítí a co potřebuje, ale zároveň vnímat i druhou stranu. To je vlastně základ každé dobré komunikace. Pokud znám jen své potřeby a ignoruji ostatní, nejsem asertivní, nýbrž bezohledný. Pokud se naopak soustředím jen na potřeby druhých a své neustále potlačuji, ztrácím sám sebe.
Důležité je i to, že asertivita není vrozená vlastnost, kterou člověk buď má, nebo nemá. Dá se rozvíjet. Někomu je sice přirozenější mluvit otevřeněji, jiný je od dětství spíše uzavřený, ale oba se mohou posunout. Rodinné prostředí v tom hraje velkou roli. Dítě, které je vyslechnuto, jeho názor není zesměšňován a chyby nejsou trestány přehnaně tvrdě, má obvykle větší šanci naučit se zdravě komunikovat. Naopak tam, kde převládá křik, ironie nebo věta „mlč a poslouchej“, bývá cesta k asertivitě složitější.
V české škole se navíc stále někdy setkáváme s tím, že žák, který se ozve, je považován za „odmlouvajícího“. Přitom je rozdíl mezi neúctou a slušně formulovaným nesouhlasem zásadní. Škola by měla žáky učit nejen učivo, ale i kulturu komunikace. K tomu patří schopnost argumentovat, naslouchat a vyjadřovat se bez urážek.
Základní principy asertivního jednání
Prvním principem je sebeúcta spojená s respektem k druhým. Člověk by si měl být vědom, že jeho pocity a potřeby nejsou méně cenné než potřeby ostatních. Současně ale musí uznávat, že ani on nemá právo druhé ponižovat, přerušovat nebo přehlížet. To je jednoduché v teorii, ale mnohem těžší v praxi, zejména když jsme rozzlobení nebo zranění.Druhým principem je jasnost. Asertivní komunikace nestojí na narážkách a domněnkách. Místo dlouhého mlčení a následného výbuchu je účinnější říci přímo, co mi vadí. Když například někdo ve skupinové práci nic neudělá, je lepší říct: „Potřebuji, aby sis vzal svou část úkolu do pátku,“ než si stěžovat třetím osobám a uvnitř se rozčilovat.
Třetím principem je klid a věcnost. To ovšem neznamená chlad. Znamená to spíše schopnost nenechat se úplně ovládnout emocemi. Pokud zvýším hlas, začnu útočit nebo se rozpláču dřív, než vůbec vysvětlím problém, sdělení ztratí sílu. Asertivita se pozná i podle tónu hlasu, držení těla a schopnosti zůstat u tématu.
Čtvrtým principem je odpovědnost. Asertivní člověk nepředpokládá, že druzí automaticky poznají, co potřebuje. Musí to říct sám. Zároveň neschovává své rozhodnutí za výmluvy typu „oni mě donutili“. Tím nechci říct, že za všechno neseme plnou vinu, ale za vlastní vyjádření a jednání odpovědnost máme.
Asertivita ve školním prostředí
Právě škola nabízí mnoho konkrétních situací, v nichž se asertivita ukazuje jako velmi praktická. Typickým příkladem jsou skupinové projekty. Často se stává, že jeden nebo dva lidé pracují téměř na všem, zatímco další se vezou. Pasivní žák si to nechá líbit a pak doma nadává. Agresivní spolužák začne ostatní osočovat a konflikt se vyhrotí. Asertivní přístup spočívá v tom, že se problém pojmenuje včas a konkrétně: kdo co udělá, do kdy a co se stane, pokud svou část nesplní. Není to udávání ani komandování, ale snaha o férové rozdělení odpovědnosti.Podobně je tomu v komunikaci s učitelem. Student má právo zeptat se, proč dostal určitou známku, případně slušně požádat o vysvětlení. Je rozdíl mezi větou „To je nespravedlivé, vy si na mě zasedáte“ a větou „Mohl bych prosím vědět, ve které části odpovědi byla chyba?“ První vyvolává obranu, druhá otevírá prostor k rozhovoru. Asertivita zde pomáhá i tehdy, když člověk potřebuje přiznat vlastní chybu, třeba nesplněný úkol, ale zároveň se domluvit na nápravě.
Velmi důležitá je i v kolektivu spolužáků. Ve třídě bývají různé narážky, výsměch nebo tlak na to, aby člověk zapadl. Může jít o zdánlivé drobnosti: někdo si dělá legraci z oblečení, vzhledu, známek nebo zájmů druhého. V takové chvíli může pomoci jednoduchá, klidná reakce: „Tohle mi není příjemné, nech toho.“ Někdy to stačí, jindy ne. Je ale důležité vědět, že mlčení často útočníka spíše povzbudí.
Asertivita má své místo i v prevenci šikany, ale je nutné zdůraznit, že sama o sobě nestačí. Pokud je někdo systematicky ponižován, izolován nebo zastrašován, nemůžeme po něm spravedlivě chtít, aby situaci vyřešil jen správně zvolenými větami. V takovém případě je nezbytné zapojit dospělé: třídního učitele, školního metodika prevence, výchovného poradce nebo rodiče. Důležité je, aby žáci věděli, že požádat o pomoc není žalování, ale ochrana sebe sama.
Pasivita, agresivita a asertivita v porovnání
Rozdíl mezi těmito třemi způsoby chování je dobře vidět na jednoduchých příkladech. Pasivní člověk často myslí na to, co chtějí druzí, ale zapomíná na sebe. Souhlasí, i když nechce. Půjčí sišit, i když ví, že se mu nevrátí. Přijme další povinnost, i když už nic nestíhá. Navenek je klid, uvnitř roste nespokojenost.Agresivní člověk naopak prosazuje pouze sebe. Nezajímá ho, jak jeho slova působí. Může druhé přerušovat, shazovat, používat posměch nebo výhružky. Takové jednání někdy vzbuzuje dojem síly, ve skutečnosti ale často odhaluje neschopnost vést rovnocenný dialog.
Asertivní člověk umí mluvit za sebe. Řekne, co potřebuje, co přijímá a co už ne. Současně dává druhé straně prostor. Nejde mu o to „vyhrát hádku“, ale domluvit se co nejférověji. Někdy také umí ustoupit, pokud uzná argumenty druhého. To není slabost, ale známka vnitřní jistoty.
Jednoduché shrnutí by mohlo znít takto: pasivní člověk mlčí, agresivní tlačí, asertivní mluví jasně a s respektem.
Techniky, které mohou pomoci
S asertivitou se často spojují určité komunikační postupy. Jedním z nejznámějších jsou takzvané „já-výroky“. Místo obviňování druhého člověk popisuje vlastní pocity a potřeby. Například místo věty „Pořád mě přerušuješ, jsi nesnesitelný“ je účinnější říct „Vadí mi, když mě přerušuješ, protože pak nedokončím myšlenku.“ Druhá formulace není méně důrazná, ale útočí méně na osobu a více pojmenovává problém.Další důležitou dovedností je aktivní naslouchání. Může se zdát, že s asertivitou nesouvisí, ale opak je pravdou. Kdo neumí poslouchat, ten neumí ani skutečně komunikovat. Ověření porozumění, doplňující otázka nebo stručné shrnutí toho, co druhý říká, často zabrání zbytečnému konfliktu.
Velkým tématem je schopnost odmítat bez pocitu viny. Mnoho mladých lidí má problém říct „ne“, protože nechtějí vypadat sobecky nebo se bojí odmítnutí. Přitom právo odmítnout je jedním ze základních práv každého člověka. Nemusíme dlouze vysvětlovat, proč někomu nepůjčíme domácí úkol k opsání nebo proč se nechceme účastnit něčeho, co je proti našemu přesvědčení. Stačí stručnost, slušnost a pevnost.
Někdy se také doporučuje klidné opakování stanoviska. Když druhý člověk naléhá, zkouší city nebo manipuluje, není nutné vymýšlet stále nové a nové argumenty. Stačí své rozhodnutí zopakovat v podobné formě. Tato stálost bývá účinnější než rozčilování.
Asertivita se projevuje i v přijímání kritiky. Každá kritika není útok. Ve škole se člověk přirozeně setkává s opravováním chyb, a pokud se zhroutí při každé připomínce, těžko se bude rozvíjet. Asertivní přístup znamená umět rozlišit, zda je kritika věcná. Pokud ano, mohu ji přijmout a poučit se. Pokud je nespravedlivá nebo ponižující, mám právo se bránit.
Hranice, sebeúcta a odpovědnost
Bez jasných hranic se člověk snadno vyčerpá. To platí pro školu stejně jako pro dospělý život. Kdo neumí říct, že už něco nezvládne, bývá přetížený. Kdo neumí odmítnout nevhodné jednání, stává se snadným cílem manipulace. Hranice přitom nejsou zdí mezi lidmi. Jsou spíše informací o tom, kde končí můj prostor a kde začíná prostor druhého.Základem hranic je sebeúcta. Není to pýcha ani namyšlenost. Je to vědomí, že i já mám svou hodnotu. V české literatuře často obdivujeme postavy, které si dokážou zachovat vnitřní důstojnost i pod tlakem okolností. Nemusí jít přímo o učebnicový příklad asertivity, ale třeba postavy z děl Karla Čapka nebo Boženy Němcové ukazují, že lidskost, pravdivost a mravní pevnost mají velký význam. Čapkova tvorba ostatně často připomíná, že člověk nemá rezignovat na odpovědnost za své jednání a slova.
A právě odpovědnost je další podmínkou asertivity. Nestačí jen hájit svá práva; je nutné nést i důsledky svých rozhodnutí. Když něco pokazím, měl bych to umět přiznat. Omluva není popřením asertivity, naopak k ní patří. Člověk, který se nikdy neomluví, není silný, ale nezralý.
Přínosy i úskalí asertivity
Přínosy asertivního jednání jsou zřejmé. Člověk se méně dostává do situací, kdy se cítí využitý nebo přehlížený. Zlepšují se vztahy, protože komunikace je otevřenější a přímější. Ubývá zbytečných nedorozumění. Studenti, kteří si osvojí asertivitu, bývají jistější při prezentacích, diskusích nebo obhajobě vlastního názoru.Přesto má toto téma i svá úskalí. Někdy se z asertivity stane jen soubor naučených formulí, které působí nepřirozeně a chladně. Pokud v komunikaci chybí empatie, mohou i správně sestavené věty znít tvrdě. Jindy si lidé asertivitu pletou s právem říkat komukoli cokoli bez ohledu na následky. To je omyl. Asertivita není licence k bezohlednosti.
Je také potřeba přiznat, že existují situace, v nichž asertivita nestačí. U šikany, psychického nátlaku, domácího násilí nebo výrazné nerovnováhy sil nelze všechno vyřešit „správnou komunikací“. Tehdy je nutná pomoc zvenčí a často i odborný zásah. Právě to by mělo být studentům zdůrazňováno, aby nevznikal dojem, že když se někdo neumí ubránit sám, je to jeho vina.
Asertivita a česká škola
V českém školním prostředí by se asertivita měla rozvíjet cíleněji. Nestačí ji jednou vysvětlit v občanské výchově. Mnohem účinnější jsou modelové situace, diskuse, třídnické hodiny nebo reflexe konfliktů, které ve třídě skutečně nastaly. Žáci se totiž nenaučí dobře komunikovat pouhou definicí z učebnice, stejně jako se nenaučí plavat tím, že si přečtou návod.Důležitá je i role třídního kolektivu. Pokud je ve třídě běžné, že se každý odlišný názor vysměje, budou i schopní a přemýšliví žáci raději mlčet. Bezpečné prostředí vzniká tam, kde se nesouhlas nepovažuje za útok a chyba není důvodem k ponížení. V tom mají velkou odpovědnost učitelé, ale i sami studenti.
Asertivita má navíc význam i pro budoucnost. Hodí se u přijímacího pohovoru, při brigádě, v zaměstnání, při jednání na úřadech i v partnerských vztazích. Mladý člověk, který se naučí věcně mluvit, naslouchat a hájit své hranice, získává dovednost, která mu může usnadnit celý život.
Jak asertivitu rozvíjet
Dobrá zpráva je, že s asertivitou lze začít postupně. Nemusí jít hned o velké konflikty. Člověk může trénovat v běžných situacích: přihlásit se o slovo, zeptat se na nejasné zadání, odmítnout něco, co mu nevyhovuje, nebo vyjádřit vlastní názor i tehdy, když se liší od většiny. Důležitá je stručnost a klid. Čím víc člověk vysvětluje a omlouvá se, tím spíš začne působit nejistě.Pomáhá i sebereflexe. Každý z nás se může zamyslet, kdy bývá příliš pasivní a kdy naopak zbytečně ostrý. Často za tím stojí strach: z odmítnutí, z výsměchu, z konfliktu. Když si tyto obavy uvědomíme, můžeme s nimi pracovat. Asertivita totiž nezačíná jen u vět, které vyslovíme nahlas, ale už u vnitřního přesvědčení, že máme právo být slyšeni.
Závěr
Asertivita je mnohem víc než módní pojem z psychologie. Je to praktická dovednost, která pomáhá člověku žít důstojněji, klidněji a poctivěji vůči sobě i druhým. Učí nás, že není nutné volit mezi mlčením a útokem. Existuje i třetí cesta: otevřené, slušné a pevné vyjádření vlastního postoje.Ve škole je asertivita důležitá při skupinové práci, v komunikaci s učiteli, v obraně proti nátlaku i při řešení sporů mezi spolužáky. V širším životě pak chrání člověka před přetěžováním, manipulací i pocitem bezmoci. Zároveň ale připomíná, že respekt má být oboustranný. Kdo chce být respektován, musí také respektovat ostatní.
V době rychlé komunikace, tlaku na výkon a častých nedorozumění je asertivita jedním z nejpotřebnějších nástrojů mezilidských vztahů. Proto stojí za to ji rozvíjet už ve škole. Nejen kvůli známkám nebo zvládání konfliktů, ale především kvůli tomu, aby z mladých lidí vyrůstaly osobnosti, které se umějí ozvat, ale nezraňují; které se umějí bránit, ale neponižují; a které si zachovávají vlastní tvář i úctu k druhým.
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se