Jakým učitelem výtvarné výchovy bych chtěla být: Vášeň pro kreslení a pohled na současný školský systém

Tato práce byla ověřena naším učitelem: 3.02.2026 v 18:42

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: 31.01.2026 v 12:50

Učitel výtvarné výchovy je podle mého názoru významnou osobností, která může zásadně ovlivnit směr, jakým mladí lidé nahlíží na svět kolem sebe, i na sebe sama. Kreslení pro mě není jen koníček – je to niterný způsob, jakým komunikuji své pocity, myšlenky a zkušenosti. Je to aktivita, která mě naplňuje klidem i vzrušením zároveň, a proto chci tuto vášeň zprostředkovat svým budoucím žákům. Věřím, že učitel nemá pouze předávat informace, ale především inspirovat a být oporou na cestě k sebepoznání i poznání druhých.

Můj přístup by se v mnohém lišil od současného, v některých ohledech zastaralého školského systému, který je u nás stále dominantní. České školy sice prošly za uplynulých 30 let mnoha změnami, ale výuka výtvarné výchovy často stále probíhá obdobným způsobem jako ve druhé polovině 20. století. Zaměření na techniku, plnění šablonovitých zadání či tlak na "správnost" výsledku však podle mě mnohdy potlačuje autentičnost a jedinečnost každého žáka. Namísto opravdového tvůrčího procesu se žáci někdy spíše snaží vyhovět představám dospělých, než aby objevovali sami sebe. Můj cíl by byl vytvořit prostředí, kde se každý může projevit beze strachu z neúspěchu nebo nepochopení.

Chci být takovým učitelem, jehož hodiny budou místem otevřenosti, přátelství a spolupráce. Hodně bych dbala na rozvíjení kolektivní práce – ne proto, aby si žáci "poradili se zadáním" rychleji, ale proto, aby vzali v potaz různé pohledy a výrazové prostředky. Například, inspirovala bych se metodami české výtvarnice, pedagožky a propagátorky netradičních přístupů ke vzdělávání výtvarné výchovy – Milady Mikulášové. Ta ve své knize „Výtvarná činnost v mateřské škole“ (2014) klade důraz na hru, experiment a sdílení nápadů, což se dá snadno aplikovat i na základních a středních školách. Společnými projekty, například na téma společného muralu nebo zpracování určité emoce skrze barvy, by se žáci naučili nejen výtvarným dovednostem, ale také empatii a respektu k práci ostatních.

Zároveň považuji za klíčové hledání významu a hlubšího smyslu umění. Nevěřím, že výtvarná výchova je jen o zobrazení předmětu, jak jej vidíme očima. Chci vést děti a mladé lidi k tomu, aby vnímali, proč něco kreslí nebo tvoří, co jim daný proces přináší a co chce jejich obraz světu sdělit. Inspirovat mě v tom může i tvorba profesora Jiřího Šindlera, který ve svých dílech i v pedagogické práci často zdůrazňoval význam introspekce a hledání vztahu mezi uměleckým dílem a divákem. Umění nemusí ukazovat pouze to, co je očividné – někdy je mnohem důležitější to, co mezi řádky nebo barvami pouze tušíme.

Mým cílem by bylo nabízet co nejpestřejší paletu zadání a technik, aby si každý našel své pole působnosti. Neomezovala bych žáky na tradiční kresbu tužkou nebo štětcem. Pracovali bychom s netradičními materiály, digitálním uměním, koláží, landartem nebo fotografií. Právě rozrůznění přístupů by mohlo povzbudit dětskou představivost a chuť experimentovat beze strachu z "chyb". U mladších žáků bych uplatnila přístup britské pedagožky Marion Richardsonové, která už ve 30. letech 20. století upozorňovala na to, že dítě by mělo ve své tvorbě zažívat emoce, mít možnost volit barvy, materiály i motivy podle osobních zážitků, nikoli podle předlohy.^[Richardson M. (1936). Writing and Writing Patterns. London: Ginn.]

V dnešním rychle se měnícím světě považuji za naprosto zásadní rozvíjet také schopnost tvořit v týmu a komunikovat. Proto bych pravidelně zadávala úkoly zaměřené na spolupráci v menších i větších skupinách, kde musí každý přispět svým pohledem i dovednostmi. Zároveň bych se vyhýbala hodnocení podle "jediné správné cesty". Spíše bych žáky motivovala k reflexi: Co nového jsem se při tvorbě naučil? Co bych příště udělal jinak? Kde jsem překonal sám sebe? Uvědomuji si, že takový způsob práce bude pro některé žáky i rodiče zpočátku netradiční, ale věřím, že otevřený a individuálně zaměřený způsob výuky jim pomůže vybudovat si pozitivnější a tvořivější vztah nejen k umění, ale i ke světu.

Jako učitelka bych čerpala nejen z tradic, ale také z aktuálních trendů a technologií. Propojení výtvarné výchovy s digitálním světem vnímám jako velkou příležitost – například prostřednictvím tabletů, digitálních nástrojů a vizuálního programování. Snažila bych se být průvodkyní světem obrazů, která sama neustále hledá nové podněty a nechává se inspirovat jak svými žáky, tak současným uměním.

Závěrem bych chtěla být učitelkou výtvarné výchovy, která je vnímavá, otevřená a hlavně zapálená pro to, co dělá. Mým posláním by bylo pomoci dětem a mladým lidem objevit, že umění není jen školní předmět, ale životní postoj, způsob myšlení a cesta k porozumění sobě i druhým. Věřím, že takový přístup nejen rozvíjí fantazii a tvořivost, ale i posiluje sebevědomí a schopnost dívat se na svět jinýma očima.