Gogolův Revizor: analýza satiry korupce a pokrytectví
Tato práce byla ověřena naším učitelem: 22.01.2026 v 22:32
Typ úkolu: Analýza
Přidáno: 18.01.2026 v 6:05
Shrnutí:
Poznej Gogolův Revizor a jeho analýzu satiry korupce a pokrytectví, najdeš přehled motivů, postav, klíčových scén a praktické rady pro školní esej s ukázkami.
Úvod
V roce 1836 se na jevišti petrohradského Alexandrinského divadla poprvé rozezněla hra, kterou lze bez nadsázky označit za zásadní mezník v evropské dramatice. Nikolaj Vasiljevič Gogol ve svém „Revizorovi“ nejen převedl na scénu ostrou kritiku panujících společenských nešvarů, ale zároveň odhalil vnitřní mechanismy lidské slabosti, strachu a touhy po moci, které jsou aktuální v každé době. Právě schopnost použít komické prostředky ke kritice byrokracie a maloměšťáctví činí z „Revizora“ dílo, jež nejen rozesmívá, ale i zneklidňuje a klade zrcadlo celé společnosti. V této eseji proto ukážu, proč je „Revizor“ především satirou na korupci a pokrytectví nejen carského Ruska, ale i obecnějšího mechanismu lidských vztahů a moci. Zaměřím se na hlavní motivy a postavy, význam klíčových scén, jazykové prostředky a vysvětlím, proč má hra stále co říci i současné české společnosti.Kontext vzniku a autorův pozadí
Nikolaj Vasiljevič Gogol stál v čele ruské literární scény první poloviny 19. století a jeho díla bývají řazena na pomezí realismu a romantismu. Jeho styl se vyznačuje satirou, ostře vykreslenými charaktery a zejména schopností pronikavě analyzovat společenské typy. V době vzniku „Revizora“ panovala v Rusku tvrdá byrokracie podporovaná státním aparátem cara Mikuláše I. Pronikání úplatků, moci a strachu do každodenního života ovlivňovalo nejen úředníky, ale i běžné občany. Gogol čerpal inspiraci jak ze skutečných událostí (známý je například dopis Puškina, který mu předestřel základní námět), tak z každodenního pozorování provinčních poměrů. Není divu, že maloměsto, kde se lidé třesou před nadřízeným a předstírají ctnost, je pro spisovatele ideální laboratoří lidských slabostí. Vydání a uvedení hry v roce 1836 způsobilo skandál — odhalovalo totiž pravdy, které měly zůstat skryté, a zároveň přesně vystihovalo pocity obyvatel i v českých zemích, kde úřední šiml rázoval stejně houževnatě jako v Rusi.Literární druh, žánr a inscenační charakter
„Revizor“ je především dramatem, které v sobě spojuje prvky satiry, frašky i komedie. Satira směřuje proti společenským nešvarům a pokřivené morálce, fraška se odráží v neuvěřitelném záměně a komické přehánění vlastních slabostí. Inscenačně spoléhá Gogol na energii dialogu, ostré situační zvraty a dynamické tempo — jednotlivé scény jsou krátké, pointované a často se odehrávají v prudké gradaci. Například scény, kdy každý z městských úředníků tajně uplácí Chlestakova, střídají okamžiky konspirace a marné snahy odhalit, kdo se doopravdy skrývá pod maskou „revizora“. Humor tu neslouží jen jako prostředek pobavení, ale posiluje účinek kritiky a zároveň zmenšuje vzdálenost mezi divákem a postavami.Struktura díla a kompoziční principy
Dějová linie „Revizora“ je prostá, ale o to účinnější: do malého úředního města přijíždí mladý úředníček Chlestakov, kterého úřady považují omylem za vysokého revizora z Petrohradu. Tento omyl spouští lavinu úplatků, pozvání, přehlídek a pokryteckých gest — městští činitelé se snaží zachránit vlastní postavení zahlazováním stop a lichocením. Dochází k rapidní eskalaci, která vrcholí v groteskní scéně, kdy Chlestakov na odchodu přijímá poslední dary a zmizí i s penězi. Teprve poté dorazí skutečný revizor a rozčarování je dokonalé. Gogol rozvrhuje děj do pěti dějství, z nichž každé má vlastní vnitřní gradaci a střídá veřejné scény (rady, porady, návštěvy) se soukromými intrikami a dialogy (smlouvání, uplácení, lhaní). Tempo první poloviny je klidnější, zmatek roste s rostoucí panikou a chaos posledního dějství je přímo bouřlivý.Postavy a jejich funkce
Hlavní postavou je Ivan Alexandrovich Chlestakov, mladý rázovitý úředník, který se stává revizorem z pouhého omylu okolí. Chlestakov je lehkomyslný, frázovitý, často nemá jasnou představu, co říká, ale díky šťastné shodě okolností na sebe bere roli mocného muže. Jeho šarm je spíše povrchní, stojí na verbálním žonglování, nepravdivých historkách a rychlé adaptabilitě. Je zrcadlem společnosti, která je ochotna klamat i sama sebe, pokud jí to přináší výhody.Starosta města je zosobněním všech maloměšťáckých slabostí: je domýšlivý, bojácný, ochotný kvůli vlastnímu postavení přehlížet i největší morální přestupky. Jeho touha po udržení moci ho staví do podřízené role vůči Chlestakovovi, kterému podkuřuje víc, než by bylo zdravé. Tato dvojice je základní osou komického napětí, které se rozprostírá i na další vedlejší postavy.
Vedlejší postavy — od starostovy ženy a dcery, přes městského soudce, školního inspektora až po lékaře – tvoří produktivní galerii typů, jejichž hlavní funkcí je zesílit groteskní obraz zkorumpované společnosti. Každý z nich reprezentuje jiný aspekt deformovaného úřednictví: jeden se bojí prozrazení svých špatných soudů, jiný si nepotrpí na vzdělání, další nemluví ani dobře rusky, což je na doktorovi zřetelné. Sluhové jako Osip vnášejí do děje násobek komiky, odhalují Chlestakovovy slabiny a přitom jsou často zobrazením opravdového zdravého rozumu.
Postavy se v průběhu hry nijak dramaticky nemění; dynamické je pouze dění kolem nich. To, že nikdo ve městě není schopen sebereflexe, podtrhuje neúprosnost Gogolovy satiry.
Hlavní motivy a témata
Témata Revizora jsou překvapivě aktuální. Především jde o korupci — ve scénách masivního podplácení, uplácení i ve smyslu vnitřního úpadku měšťanů. Strach je druhým klíčovým motivem: panika před nadřízenými, paranoidní snaha zahladit chyby a vytvořit dokonalý obraz vlastního konání před vyššími místy jsou zde dovedeny do krajnosti. Jedním z vrcholů je moment, kdy se měšťané domlouvají, co budou Chlestakovovi vykládat, a každý z nich tajně doufá v jeho přízeň. Motiv pokrytectví a společenského divadla se projevuje v gestikulaci, jazykovém projevu i samotném chování postav: všichni hrají divadlo, v němž však sami nevěří svým rolím.Kromě hlavních motivů se ve hře uplatňuje i silný kontrast mezi domnělou pýchou a skutečnou pokorou, mezi reálným stavem města a jeho nafouknutou image. Pro Gogola je důležité toto rozepětí mezi zdáním a skutečností: měšťané jsou ochotní zapřít cokoliv, pokud se domnívají, že jim to pomůže přežít revizi.
Jazyk, styl a komické prostředky
Jazyk „Revizora“ je bravurně vystavěný. Gogol mistrně využívá ironii (například ve chvílích, kdy Chlestakov popisuje své neexistující zásluhy tak, až začíná sám věřit vlastní iluzi), sarkasmus („To je neštěstí … že máme tak upřímné úřednictvo!“) i hyperbolickou přeháněnou řeč postav. Fraška je zvýrazněna karikaturou, když například starosta líčí, jak by jeho město bylo skvělé, „kdyby tu nebylo toho smrádku a špíny“.Dialogy fungují na úrovni rychlých výměn, střídání role mluvčího a neustálého předávání informací akceleruje tempo hry a stupňuje napětí. Mluvní styl postav odhaluje jejich charaktery: nesouvislé věty starostovy dcery, předstíraná učenost doktora, domýšlivost starosty či lehkomyslnost Chlestakova jasně vyplývají z volby slov.
Za pozornost stojí také způsob, jak Gogol pracuje s metaforami a přirovnáními: město je vylíčeno skoro jako uzavřený, zasmrádlý ekosystém, postavy jsou často přirovnávány ke zvířatům („jsou tu všichni jako myši“), což celé situaci dodává groteskní nádech.
Význam konkrétních scén
Už samotná úvodní scéna, kdy se mezi radními rozkřikne zpráva o příjezdu revizora, odhaluje paniku i mechaniku maloměstských struktur: okamžitě se hledají viníci, začíná popírání odpovědnosti. Východiskem je vytěsnění reality a přenášení viny na druhé.Scéna s hostinou, při níž je Chlestakov hostěn a všemožně obskakován, představuje zenit korupční atmosféry. Rozhazování peněz zrcadlí bezhlavou snahu uplatit nově nabytou moc, ale i Chlestakovovu lehkověrnost a povrchnost.
Rozhovory starosty se svými kolegy, zejména v druhé polovině hry, jsou studií strachu a neschopnosti samostatného úsudku. Když například starosta říká: „Hlavu dávám na špalek, že jste všechno popletli!“, je to především ukázka vlastní nejistoty a strachu z prozrazení.
Vrchol inscenačního napětí představuje finále hry, kdy se ukáže, že skutečný revizor teprve přijíždí. Mrazivé ticho, které následuje, a dosavadní domnělé vítězství se mění na tragikomickou prohru. Gogol tímto řešením nenechává nikoho na pochybách — vina i trest nepatří jednotlivcům, ale je univerzální.
Tematické vrstvy a možné interpretace
Satira v „Revizorovi“ není pouhým zesměšněním — je nástrojem ke společenské změně. Gogol neukazuje pouze karikaturu poměrů, ale zároveň na ně ukazuje prstem a vyvolává debatu. Proto je hra často čtena jako alegorie chodu každého byrokratického systému, nejen toho ruského. Interpretovat ji však lze i jako psychologickou studii individuálních slabostí — Chlestakovovým zrcadlem je každý, kdo podléhá pokušení zneužít situace.Často bývá „Revizor“ srovnáván s českými satirami — například s Tylovým „Strakonickým dudákem“, kde je také řešena otázka domýšlivosti, nebo s Haškovým Švejkem, který zase odhaluje absurditu vojenské i civilní byrokracie. Každý z těchto autorů využívá specifické jazykové a situační prostředky, aby odhalil základní pokrytectví systému. Gogol však zůstává jedinečný v kombinaci drastického humoru a skutečné tragikomičnosti závěru.
Místo díla v autorově tvorbě a recepce
„Revizor“ patří ke klíčovým textům Gogolova díla. Typizace postav, kritika společnosti i grotesknost humoru se později uplatnily také v jeho povídkách „Mrtvé duše“ nebo „Nos“. Hra měla ohromný společenský dopad — byla cenzurována, diskutována, rozhořčovala i rozesmívala publikum jak v Rusku, tak později i v českých zemích. Karel Čapek charakterizoval Gogolův smysl pro komično jako „mystický realismus“ — tedy schopnost ukázat skrze absurdní a směšné to nejpodstatnější o společnosti.Praktické rady pro zkouškové či školní psaní
Struktura eseje by měla být logická: začněte jasnou tezí, pokračujte hlavními argumenty rozebranými v samostatných odstavcích, kde vždy podpoříte tvrzení konkrétní pasáží z textu. Vždy je efektivní začít odstavec stručným shrnutím motivu, analyzovat konkrétní scénu (např. rozhovor Chlestakova se starostovou ženou), použít krátkou citaci a bezprostředně ji okomentovat.Nepodceňujte časovou přípravu ani revizi textu — nejprve si promyslete osnovu, pak pište hlavní argumenty a nakonec shrnutí s vlastním postojem. V minulosti byl maturitní rozbor „Revizora“ často ohodnocen vyšší známkou, když obsahoval také srovnání s jiným dílem nebo historický kontext.
Závěr
„Revizor“ není jen přehnaně komickou freskou zkorumpovaného ruského města. Je to univerzální drama o lidské slabosti, strachu a pokrytectví, které překračuje svůj historický rámec a oslovuje i dnešního čtenáře či diváka. Právě díky mistrnému použití ironie a grotesky dokáže Gogol nejen rozesmát, ale i donutit k zamyšlení. Ač se může zdát, že revizoři dnes přicházejí v jiné podobě, základní demolice morálních principů zůstává stále aktuální.Doporučuji proto nejen přečtení celé hry, ale i sledování některé z jejích inscenací — například v české úpravě Dejvického divadla — a porovnání jednotlivých překladů: každé nové uchopení odkryje jiné vrstvy komického i tragického.
---
*Poznámka: Doporučuji při školní přípravě vybrat alespoň tři klíčové scény, zaznamenat si konkrétní repliky a nezapomenout na vlastní kritické zhodnocení — např. otázku, zda je možné najít Chlestakovy v dnešní společnosti, anebo jak by vypadala slovenská či česká moderní adaptace této satiry.*
Ohodnoťte:
Přihlaste se, abyste mohli práci ohodnotit.
Přihlásit se