Česká literatura 70. a 80. let 19. století: školy a osobnosti

Typ úkolu: Dějepisná slohová práce

Přidáno: dnes v 11:18

Shrnutí:

Objevte českou literaturu 70. a 80. let 19. století, ruchovce a lumírovce i jejich úkoly. Přehledně pochopíte hlavní školy a osobnosti 📚

Literární školy a osobnosti 70. a 80. let 19. století a jejich pojetí úkolů literatury

Sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století patří v české literatuře k obdobím, kdy se velmi ostře formulovala otázka, k čemu vlastně literatura slouží. Po době národního obrození už nestačilo pouze psát česky a posilovat národní vědomí. Česká společnost se proměňovala, sílilo měšťanstvo, rozvíjel se tisk, divadlo i školství a literatura se stávala stále významnější součástí veřejného života. Právě tehdy se ukázalo, že nestačí jen dobrý úmysl; bylo třeba také řešit uměleckou úroveň, vztah k evropské kultuře, podobu moderní češtiny i postavení spisovatele v národě, který sice kulturně sílil, ale politicky zůstával součástí Rakouska-Uherska.

Tato etapa je důležitá proto, že česká literatura v ní přestává být jen pomocnicí národního boje a začíná si více uvědomovat sama sebe jako umění. Zároveň ale úplně neopouští svou veřejnou a společenskou roli. Výsledkem je spor, který bývá ve škole nejčastěji spojován se dvěma skupinami: ruchovci a lumírovci. Není to ovšem spor jednoduchý ani černobílý. Obě skupiny chtěly rozvoj české literatury, obě usilovaly o kultivaci jazyka a obě cítily odpovědnost za stav národní kultury. Lišily se hlavně v tom, co pokládaly za prvořadý úkol literatury. Ruchovci ji chápali především jako službu národu a společnosti, zatímco lumírovci zdůrazňovali uměleckou svobodu, evropský rozhled a estetickou hodnotu díla.

Historické a společenské pozadí

Abychom tomuto sporu porozuměli, musíme si připomenout dobovou situaci. Po roce 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko a české země zůstaly v rámci habsburské monarchie. České politické snahy o větší samostatnost nebyly naplněny, a proto se kulturní život stával jedním z hlavních prostorů, kde se mohl národ prosazovat. Čeština se postupně upevňovala ve školách, úřadech i novinách, ale stále bylo třeba dokazovat, že je jazykem nejen lidovým a každodenním, ale i plnohodnotně kulturním a uměleckým.

V této době vzniká hustší síť časopisů, almanachů a nakladatelství. Rozvíjí se literární kritika, překladatelství i novinářství. Spisovatel už není jen vlastenecký nadšenec, nýbrž stále častěji profesionál, který vstupuje do veřejných debat. Literatura má reprezentovat národ, ale současně má obstát i jako samostatná umělecká hodnota. To je základní napětí celé epochy.

Dá se říci, že literatura tehdy plnila několik úkolů najednou. Měla povzbuzovat, vychovávat, připomínat dějiny, kritizovat nedostatky společnosti a zároveň ukazovat, že čeština je schopna vyjádřit i složité city, moderní myšlenky a světová témata. Právě z rozdílného důrazu na tyto funkce vyrostly oba hlavní literární proudy.

Ruchovci: literatura ve službě národu

Ruchovci se soustředili kolem almanachu Ruch, který se stal symbolem literatury zdůrazňující národní, občanské a mravní poslání. Navazovali na vlasteneckou tradici, ale nechtěli zůstat jen u obrozenského patosu. Snažili se reagovat na konkrétní otázky své doby: na pasivitu společnosti, na politické zklamání, na sociální problémy i na nebezpečí prázdného vlastenčení.

Pro ruchovce byla literatura především hlasem národa. Měla posilovat historickou paměť, připomínat význam českých dějin a podporovat občanskou odpovědnost. Důležitá pro ně byla srozumitelnost, těsné spojení s domácím prostředím a vědomí, že spisovatel má vůči společnosti určitý závazek. Umělecká stránka díla samozřejmě nebyla zanedbána, ale nebyla povyšována nad společenskou funkci.

Tematicky se ruchovská literatura často vracela k české historii, k hrdinským okamžikům minulosti, ale také k lidu, venkovu a aktuálním problémům současnosti. Silný byl motiv odporu proti útlaku a také satira zaměřená na maloměšťáctví, pohodlnost a pokrytectví.

Svatopluk Čech jako typický představitel ruchovského pojetí

Nejvýraznější osobností ruchovského okruhu je bezpochyby Svatopluk Čech. Patří k těm autorům, na nichž se dá velmi dobře ukázat, jak se v jedné tvorbě spojuje vlastenectví, společenská kritika, ironie i umělecká obraznost. Nebyl jen básníkem národního patosu, ale také bystrým pozorovatelem lidské malosti.

Čech chápal literaturu jako aktivní součást veřejného života. Neměla pouze těšit nebo zdobit, ale měla působit. V jeho tvorbě se opakovaně objevuje přesvědčení, že národ nesmí ustrnout v pohodlné pasivitě. Proto se obrací k historii, ale nikoli jako k muzeu slavných okamžiků. Minulost mu slouží k tomu, aby konfrontoval současnost a kladl nepříjemné otázky: jsme hodni svých dějin? Neztratili jsme odvahu? Nezůstalo z vlastenectví jen prázdné slovo?

Vedle historických motivů je pro Čecha důležitá satira. Jeho známé prózy o panu Broučkovi ukazují člověka omezeného, samolibého, pohodlného a neschopného skutečné velikosti. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce i Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století nejsou jen humorným čtením. Jsou ostrou kritikou společnosti, která se někdy spokojí s malostí a neumí dostát ideálům, k nimž se hlásí. Právě zde je dobře vidět ruchovské pojetí literatury: smích není samoúčelný, ale odhaluje mravní slabost.

Čechova poezie bývá často patetická, ale tento patos má svůj důvod. Má povzbudit, probudit, vyburcovat. Současně je však autor schopen nadhledu a ironie, takže jeho dílo není jen jednostrannou oslavou národa. Často spíše apeluje na to, aby národ nezradil sám sebe vlastní pohodlností.

Eliška Krásnohorská: literatura, vzdělání a emancipace

Další významnou osobností této doby je Eliška Krásnohorská. Její význam bývá někdy zužován pouze na literární tvorbu, ale ve skutečnosti byla mnohem širší kulturní osobností: básnířkou, prozaičkou, překladatelkou, publicistkou a organizátorkou kulturního života. V českém prostředí je důležitá i tím, že spojovala vlastenecké ideály s otázkou ženského vzdělávání a společenské emancipace.

Krásnohorská vnímala literaturu jako sílu mravní a vzdělávací. Nešlo jí jen o národní program v úzkém smyslu, ale o celkovou kultivaci společnosti. Literatura podle ní pomáhá vytvářet vzdělaného a odpovědného člověka. Tím navazuje na tradici, která je českému prostředí velmi blízká: literatura má člověka nejen bavit, ale také formovat.

Její význam přesahuje samotné texty i tím, že se podílela na budování kulturní infrastruktury. V českém kontextu je zvlášť cenné připomenout její spojení se vznikem dívčího gymnázia Minerva. Právě zde je vidět, jak úzce se v 19. století prolínaly literatura, vzdělání a občanské úsilí. Krásnohorská ukazuje, že úkol literatury nelze chápat odděleně od širšího kulturního a společenského života.

Lumírovci: česká literatura jako součást Evropy

Proti důrazu na bezprostřední národní službu vystoupili lumírovci, soustředění kolem časopisu Lumír. Jejich program neznamenal odmítnutí národa, jak se někdy zjednodušeně tvrdí. Šlo spíše o přesvědčení, že česká literatura se nesmí uzavřít sama do sebe. Chce-li být skutečně velká, musí vstoupit do dialogu s evropskou kulturou, osvojit si nové formy, překládat, experimentovat a tematicky se rozšiřovat.

Lumírovci tedy kladli důraz na uměleckou autonomii literatury. Literatura nemá být jen nástrojem politického či vlasteneckého působení. Má být také svobodným uměním, které hledá krásu, hudebnost jazyka, formální přesnost a hlubší lidský prožitek. Překlad pro ně nebyl okrajovou činností, ale základní kulturní misí. Právě překlady měly ukázat, že čeština obstojí i při převodu světových děl a že český čtenář nemusí zůstávat uzavřen v domácím okruhu.

Lumírovci významně přispěli k profesionalizaci literatury. Zvyšovali nároky na styl, kompozici i jazykovou vytříbenost. Otevírali českou literaturu novým žánrům a dokázali, že může být rovnocennou součástí evropského literárního prostoru.

Josef Václav Sládek: cit, příroda a kulturní šíře

Jednou z nejvýznamnějších osobností lumírovského okruhu byl Josef Václav Sládek. Jeho tvorba je mimořádně široká a právě to je pro něj typické. Dokáže být intimní, přírodní, vlastenecký, sociálně citlivý i reflexivní. Současně je důležitým překladatelem, který českému čtenáři zprostředkovával cizí literatury, zejména angloamerickou.

Sládkovo pojetí literatury je jemnější a méně programově vyhrocené než u některých ruchovců. Literatura podle něj zachycuje skutečný lidský prožitek, svět citů, vztah člověka k přírodě, rodině i domovu. Není pouhým nositelem idejí, ale prostorem živé lidskosti. To neznamená, že by byl apolitický nebo lhostejný k národní otázce. Jen ji nevyjadřuje tak pateticky; národ je u něj často přítomen spíše jako konkrétní společenství lidí, krajiny a každodenního života.

Významná je jeho venkovská a přírodní lyrika. V českém školním kontextu bývá Sládek spojován s harmonií přírody, s prostotou a zpěvností. Nejde však o naivní idylu. Venkov je u něj místem zakotvení, ale také prostorem, kde se člověk setkává s během času, prací i ztrátou. Vedle toho má velký význam i jeho poezie pro děti, která pomohla utvářet českou dětskou literaturu. V ní se ukazuje další stránka jeho pojetí literatury: jazyk má být krásný, přirozený a hudební, a to i tehdy, když oslovuje nejmladší čtenáře.

Sládkova překladatelská činnost měla mimořádný dopad. Otevírala českému prostředí nové autory a současně kultivovala samotnou češtinu. Díky takovým autorům se přestávalo pochybovat, zda je čeština schopna nést světovou poezii.

Jaroslav Vrchlický: vrchol lumírovského kosmopolitismu

Jestliže Sládek představuje citlivou a hudební stránku lumírovství, pak Jaroslav Vrchlický zosobňuje jeho rozmach, vzdělanost a kosmopolitní šíři. Patří k největším osobnostem české literatury 19. století a zároveň k autorům, kteří bývají pro svou obrovskou plodnost někdy vnímáni rozporuplně. To ale nic nemění na tom, že jeho význam pro českou literaturu je zásadní.

Vrchlický chápal literaturu jako svobodnou, mnohotvárnou a umělecky náročnou oblast. Nechtěl ji uzavírat do jediné funkce. Literatura podle něj může zachycovat osobní cit, dějiny, mytologii, filozofii i dramatické konflikty. Jejím úkolem je zprostředkovat krásu a bolest života v esteticky působivé podobě. V tomto směru stojí velmi blízko evropským představám o autonomii umění.

Jeho tvorba je žánrově neobyčejně rozsáhlá: psal lyriku, epiku, dramata a věnoval se i překladům. Právě překladatelská činnost měla v českém prostředí obrovský význam. Vrchlický pomáhal dokazovat, že česká literatura není provinciální, ale dokáže vést rozhovor s velkými evropskými tradicemi. To bylo v době, kdy se český národ stále snažil prosadit svou kulturní rovnoprávnost, nesmírně důležité.

Současně ale platí, že Vrchlický nebyl vždy snadno přístupný širokému publiku. Jeho orientace na formu, vzdělanost a velká témata mohla působit odtažitěji než přímočařejší vlastenecké básnictví. I to je součást tehdejšího sporu: má literatura mluvit především srozumitelně ke svému národu, nebo má národ vést k vyšším uměleckým nárokům?

Julius Zeyer: krása, mýtus a duchovní rozměr

Zcela osobitou postavou lumírovského okruhu je Julius Zeyer. Na rozdíl od Sládka a Vrchlického nepůsobí především jako básník každodenní skutečnosti ani jako reprezentant formální virtuozity. Jeho svět je snovější, mytizující, více obrácený k legendě, symbolu a duchovnímu ideálu.

Zeyer chápal literaturu jako prostor, který má skutečnost přesahovat. Nemá ji jen věrně odrážet, ale proměňovat ji imaginací. Proto se obrací k mýtům, legendám, exotickým látkám a historickým inspiracím. V jeho díle je silná touha po kráse a čistotě, ale i melancholie a pocit, že ideál se ve skutečném světě těžko naplňuje.

Právě Zeyer dobře ukazuje, jak široce lumírovci chápali úkol literatury. Nešlo jim jen o technickou dokonalost nebo o překlady, ale také o rozšíření duchovního a tematického prostoru české literatury. Díky Zeyerovi se české písemnictví otevřelo i oblastem, které nebyly bezprostředně spojeny s národní politikou, a přesto měly hlubokou hodnotu.

Spor ruchovců a lumírovců

Spor mezi ruchovci a lumírovci bývá někdy vykládán příliš schematicky. Ve skutečnosti nešlo jen o osobní animozity nebo o boj dvou nesmiřitelných táborů. Šlo o zásadní otázku: má literatura sloužit především národu a jeho aktuálním potřebám, nebo má být především uměním, které se rozvíjí podle vlastních zákonitostí a vstupuje do širšího evropského prostoru?

Ruchovci zdůrazňovali obsah, historickou paměť, občanskou funkci a domácí témata. Lumírovci naproti tomu kladli důraz na formu, překlady, uměleckou svobodu a evropskost. Jenže obě tyto pozice byly pro vývoj české literatury potřebné. Kdyby převládl jen ruchovský program, hrozila by určitou uzavřeností a přílišnou podřízeností literatury politickému úkolu. Kdyby zvítězil pouze lumírovský program, mohla by se literatura odcizit širšímu národnímu publiku a ztratit kontakt se společenskou realitou.

Pozitivní na tomto sporu bylo právě to, že českou literaturu nenechal ustrnout. Donutil autory i kritiky promýšlet kvalitu, smysl a odpovědnost umění. Podpořil překladatelství, zvýšil nároky na styl a současně připomněl, že literatura nemá být odtržená od života společnosti. Toto napětí mezi angažovaností a autonomií umění se navíc vrací i v dalších obdobích české literatury, například u generace moderny nebo ve 20. století.

Srovnání obou proudů a jejich význam

Při srovnání obou skupin je důležité vidět nejen rozdíly, ale i společný základ. Ruchovci i lumírovci chtěli rozvoj české literatury, kultivovali jazyk a usilovali o to, aby česká kultura byla silná a respektovaná. Rozcházeli se v metodě a v důrazu. Ruchovci více zdůrazňovali národní a občanské poslání, lumírovci estetickou hodnotu a evropské souvislosti.

Ve skutečnosti se však obě linie doplňují. Ruchovci připomínali, že literatura vyrůstá z konkrétního národa, jeho dějin a odpovědnosti. Lumírovci zase ukazovali, že národní literatura nesmí být provinční a že opravdová kulturní síla se pozná i podle schopnosti vstoupit do mezinárodního rozhovoru. České literatuře tedy prospěl jak důraz na zakotvení, tak důraz na otevřenost.

Závěr

Literární školy 70. a 80. let 19. století představují klíčovou etapu české kultury. Ruchovci a lumírovci nejsou jen pojmy z učebnice, ale dva různé způsoby, jak přemýšlet o úloze literatury. Jedni ji chápali především jako službu národu, druzí jako svobodné umění, které má být rovnocennou součástí evropské kultury. Spor mezi nimi nebyl slabostí české literatury, ale naopak znakem jejího zrání.

Díky této generaci se česká literatura profesionalizovala, tematicky rozšířila, zlepšila svou formální úroveň a otevřela se světu, aniž by ztratila vědomí vlastních kořenů. Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská připomínají občanskou a mravní odpovědnost literatury. Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer zase ukazují její schopnost krásy, duchovní hloubky a evropské šíře.

Právě proto je tato maturitní otázka stále živá. Nejde jen o historický přehled autorů a skupin, ale o trvalou otázku, která platí i dnes: má literatura především sloužit společnosti, nebo být svobodným uměním? Odpověď české literatury 19. století zní, že obojí je možné a že největší díla vznikají často právě tam, kde se tyto dva požadavky tvořivě setkávají.

Časté dotazy k učení s AI

Odpovědi připravil náš tým pedagogických odborníků

Co znamená česká literatura 70. a 80. let 19. století?

Jde o období, kdy se literatura začala chápat i jako samostatné umění. Zároveň stále nesla národní a společenské poslání v české společnosti.

Jaké školy tvořily českou literaturu 70. a 80. let 19. století?

Nejčastěji se rozlišují ruchovci a lumírovci. Obě skupiny chtěly rozvoj české literatury, ale lišily se v pojetí jejího úkolu.

Jaký byl hlavní úkol literatury podle ruchovců?

Literatura měla sloužit národu a společnosti. Měla posilovat historickou paměť, občanskou odpovědnost a reagovat na problémy doby.

Kdo byl Svatopluk Čech v české literatuře 70. a 80. let?

Svatopluk Čech byl nejvýraznější představitel ruchovského okruhu. Propojoval vlastenectví, společenskou kritiku, ironii a uměleckou obraznost.

Proč byla česká literatura 70. a 80. let 19. století důležitá?

Protože se tehdy silně řešilo, k čemu literatura slouží a jaká má být její umělecká úroveň. Zároveň se upevňovala moderní čeština a postavení spisovatele.

Napiš za mě dějepisnou slohovou práci

Tagi:#literatura #ruchovci #referat