William Shakespeare – život a tvorba slavného dramatika

Typ úkolu: Referát

Přidáno: včera v 13:16

William Shakespeare: život a dílo dramatika, který přežil staletí

Shakespeare nebyl jen spisovatel v úzkém slova smyslu. Byl i hercem, člověkem spojeným s divadelní společností a také praktickým mužem, který rozuměl tomu, jak divadlo funguje jako umění i jako podnik. Jeho velikost nespočívá pouze v tom, že napsal slavné hry, ale v tom, že z lidských vztahů, konfliktů, slabostí i vášní vytvořil díla, v nichž se poznávají různé generace. Když dnes čteme Hamleta, Macbetha nebo Romea a Julii, nečteme jen starou literaturu, ale texty, které se stále ptají na stejné věci: co je vina, co je láska, co člověka ničí, co ho žene k činu a proč si často škodí sám.

Původ a rodinné zázemí

Jeho otec John Shakespeare byl řemeslník a obchodník, tradičně bývá uváděn jako rukavičkář, a také se podílel na správě města. Rodina tedy nepatřila k vysoké šlechtě, ale nebyla ani úplně bezvýznamná. Matka Mary Ardenová pocházela z váženější rodiny. Dá se říci, že Shakespeare vyrůstal v prostředí, které mělo určité společenské ambice, ale současně bylo pevně spojené s každodenní realitou měšťanského života.

Právě tento původ mohl mít na jeho tvorbu velký vliv. Shakespeare totiž ve svých hrách neukazuje jen krále, vojevůdce a šlechtice, ale i sluhy, řemeslníky, hostinské, prosté vojáky nebo chytré ženy z městského prostředí. V českém čtenářském pohledu je to podobné tomu, co oceňujeme třeba u některých realistických autorů: schopnost zachytit různé společenské vrstvy a dát každé z nich vlastní hlas. Shakespeare se pohyboval mezi vysokým a nízkým stylem s neobyčejnou lehkostí.

Dětství a vzdělání

Takové vzdělání bylo na svou dobu kvalitní. Učilo se zde zejména latině, rétorice a četbě antických autorů. To je pro Shakespeara velmi podstatné. Jeho dílo totiž nese stopy školení v klasické literatuře i schopnosti práce s jazykem. V jeho hrách je znát cit pro řečnický obrat, pro přesné vystižení emoce i pro proměnlivost stylu. Jinak mluví král, jinak zamilovaný mladík, jinak blázen, jinak vrah pronásledovaný svědomím.

Inspirace antikou je zřejmá i tematicky. Například tragédie Julius Caesar nebo Antonius a Kleopatra ukazují, že Shakespeare uměl převádět dějinné a literární látky do dramatické podoby, která nepůsobí jako školní cvičení, ale jako silné divadlo. V české literární výuce se často zdůrazňuje, že renesanční autoři navazovali na antiku. U Shakespeara je ale vidět, že nejde jen o převzaté náměty. Antika je pro něj spíš výchozí materiál, z něhož vytváří vlastní psychologicky bohaté postavy.

Manželství a rodinný život

O jejich rodinném soužití však opět víme méně, než bychom chtěli. Prameny nejsou dostatečně podrobné, a proto by bylo nepřesné dělat z jejich vztahu nějaké jisté závěry. Přesto lze předpokládat, že zkušenost manželství, rodičovství i ztráty byla pro autora tak citlivého k mezilidským vztahům důležitá. Zvlášť bolestná musela být smrt syna Hamneta v dětském věku. Někdy se upozorňuje na možnou souvislost mezi touto ztrátou a pozdější vážnější tóninou některých her, i když to nelze dokazovat přímo.

Rodinné motivy jsou ostatně v jeho dramatech velmi časté. V Králi Learovi vidíme rozpad vztahu mezi otcem a dcerami, v Romeovi a Julii střet lásky s rodinnou nenávistí, v Hamletovi bolest ze smrti otce a narušené rodinné vazby. Shakespeare zjevně chápal rodinu jako místo lásky, ale i konfliktu, odpovědnosti a tragického neporozumění.

Přesun do Londýna a vstup do divadla

Právě zde Shakespeare vstoupil naplno do divadelního světa. Nezačínal pouze jako autor, ale také jako herec a spolupracovník hereckých společností. To je pro jeho tvorbu klíčové. Měl přímou zkušenost s jevištěm, s publikem, s tempem představení i s tím, co na scéně funguje. Jeho hry nejsou jen literární texty určené ke čtení; jsou to živé útvary vytvořené pro konkrétní hereckou akci.

Alžbětinská Anglie byla pro rozvoj divadla mimořádně příznivým prostředím. V době vlády Alžběty I. se rozvíjela kultura, rostlo sebevědomí země a veřejné divadlo se stávalo významnou součástí městského života. Lidé chodili do divadla podobně přirozeně, jako dnes chodí do kina nebo sledují seriály. Shakespeare měl tedy štěstí, že tvořil v období, které divadlu přálo, ale samotné štěstí by nestačilo. Prosadil se díky talentu, pracovitosti a schopnosti reagovat na potřeby publika.

Herec, dramatik a muž divadla

Jeho praktická zkušenost s divadlem vysvětluje, proč jeho hry tak dobře fungují na jevišti. Dialogy mají rytmus, situace gradují, střídá se napětí s odlehčením, vysoký styl s humorem. Shakespeare uměl psát role, které jsou herecky vděčné. Není divu, že právě jeho postavy lákají herce dodnes. Hamlet, Macbeth, Richard III. nebo Lear patří k vrcholným hereckým úlohám světového repertoáru.

Důležité je i to, že Shakespeare často zpracovával již existující látky. Nebyl „originální“ v dnešním smyslu, že by si vždy vymýšlel úplně nový příběh. Mnohé náměty převzal z kronik, starších her nebo antických textů. Jeho velikost však spočívá v tom, co s těmito látkami dokázal udělat. Dal jim vnitřní napětí, hloubku a dramatickou sílu.

Globe a vrchol kariéry

Úspěch v Londýně Shakespearovi přinesl nejen slávu, ale i finanční jistotu. To je další důležitý rozměr jeho života. Nebyl pouze chudým umělcem závislým na milosti mecenášů. Dokázal si vydělat a investovat, což mu umožnilo koupit majetek ve Stratfordu. V tomto směru působí velmi prakticky, skoro až podnikatelsky. I to ho odlišuje od romantické představy spisovatele odtrženého od světa.

V české škole se Globe často zmiňuje jako pojem, který je třeba znát: otevřené alžbětinské divadlo, prostor bez moderní scénické techniky, ale s bezprostředním kontaktem mezi herci a publikem. Tento způsob divadelnosti pomáhá pochopit i stavbu Shakespearových her. Děj se rychle přesouvá, scény se střídají bez složitých dekorací a velkou roli hraje jazyk a herecká akce.

Hlavní okruhy Shakespearovy tvorby

Historická dramata čerpají především z anglických dějin. Patří sem například Richard III., Richard II., Jindřich VI. nebo Král Jan. Nejde v nich jen o přehled historických událostí. Shakespeare se soustředí na moc, legitimitu vládnutí, vinu, manipulaci i proměnlivost politického štěstí. Richard III. je dodnes působivý právě tím, jak spojuje historickou látku s fascinující portrétní studií bezohledného člověka.

Nejslavnější část jeho tvorby představují tragédie. Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear nebo Julius Caesar patří k základům evropského dramatu. V těchto hrách se člověk střetává s vlastním nitrem, s osudem, s chybou i s tlakem okolí. Hamlet není jen příběh pomsty, ale drama pochybnosti a přemýšlení. Macbeth ukazuje, jak zhoubná může být ctižádost. Othello je tragédií žárlivosti a manipulace. Král Lear zase odhaluje rozpad autority, stáří, osamění a poznání vlastních omylů.

Komedie tvoří druhou, odlehčenější, ale neméně cennou část díla. Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový, Zkrocení zlé ženy nebo Komedie plná omylů pracují se záměnami postav, převleky, nedorozuměním i slovním humorem. Shakespeare však ani v komediích nezůstává povrchní. Vedle veselosti se objevuje i otázka identity, lásky nebo společenských rolí. Mnohé ženské postavy v těchto hrách jsou mimořádně inteligentní a aktivní.

V pozdním období pak vznikají hry jako Zimní pohádka nebo Bouře. Ty působí smířlivěji, poetičtěji a místy až pohádkově. Vedle konfliktu v nich roste význam odpuštění, obnovy a usmíření. Jako by se v nich odrážela autorova zralost a jistý životní nadhled.

Vedle dramat jsou významné i Shakespearovy sonety. V českém prostředí se s nimi studenti setkávají méně často než s divadelními hrami, ale i ony patří k vrcholům světové lyriky. Zabývají se láskou, krásou, časem, pomíjivostí i touhou po překonání smrti prostřednictvím umění.

Zvláštnosti jeho dramatické tvorby

Děj bývá mnohovrstevnatý a rozvětvený. Vedle hlavní linie se objevují vedlejší příběhy, které ji doplňují nebo kontrastují s ní. To dobře vidíme třeba v Králi Learovi, kde se vedle příběhu Leara a jeho dcer rozvíjí i linie Gloucestera a jeho synů. Takové kompozice dávají hře šíři a umožňují zobrazit tentýž problém z více stran.

Velkou předností je i psychologická hloubka postav. Shakespeare nepracuje s jednoduchým rozdělením na dobré a zlé. Jeho hrdinové jsou rozporní, vnitřně nejednoznační, často schopní velkorysosti i krutosti zároveň. Právě proto nepůsobí mrtvě ani po staletích. V českém školním výkladu se někdy zdůrazňuje, že Shakespeare prohloubil dramatickou postavu. To je přesné: dal jí vnitřní život.

Ženské postavy a pohled na člověka

Na druhé straně Shakespeare umí vytvořit i ženské postavy temné a ničivé, jako je Lady Macbeth. Ta je silná, ale její síla se mění v destruktivní tlak vedoucí k zločinu a rozpadu osobnosti. Právě tato pestrost je důležitá. Ženy nejsou v jeho hrách typy, ale osobnosti.

Tím se Shakespeare výrazně přibližuje renesančnímu důrazu na individualitu člověka. Nezajímá ho člověk jako pouhá mravní ilustrace, ale jako složitá bytost se svobodou, vášní i odpovědností.

Shakespeare jako autor renesance

Humanistický rozměr jeho tvorby spočívá v tom, že se snaží člověku porozumět. Není to autor, který by jen soudil. Spíš ukazuje, jak těžké je jednat správně, jak snadno se člověk nechá svést vášní, strachem nebo touhou po moci. Právě tato schopnost pochopit lidskou rozporuplnost činí jeho dílo tak živým.

Závěr života a posmrtná sláva

Jeho smrt však rozhodně neznamenala konec jeho působení. Naopak, po smrti začala růst jeho sláva. Jeho kolegové vydali soubor her známý jako First Folio, díky němuž se zachovala řada textů, které bychom jinak možná ztratili. Bez této edice by dnes podoba světové literatury vypadala jinak.

Ohlas a význam pro dnešek

Pro studenty je důležitý nejen proto, že „patří k maturitě“, ale hlavně proto, že učí číst složitější charaktery a chápat drama jako živý útvar. Ukazuje, že literatura není jen souhrn starých jmen a dat. Je to způsob, jak přemýšlet o člověku. Témata jako láska, moc, žárlivost, vina, omyl, čest nebo křehkost lidského života zůstávají aktuální i dnes.

Shrnutí

Jeho velikost spočívá v propojení literární hloubky s jevištní účinností. Shakespeare není slavný jen proto, že je starý a tradičně uznávaný. Je slavný proto, že jeho dílo skutečně stále žije. V jeho hrách se totiž zrcadlí člověk takový, jaký byl, je a pravděpodobně i bude: schopný lásky i krutosti, odvahy i slabosti, velkých činů i osudových omylů. Právě proto William Shakespeare nepřestal být součástí světové literatury — a nejspíš jí součástí zůstane i nadále.