Jak vybrat četbu ke státní maturitě

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: dnes v 12:11

Výběr četby ke státní maturitě

Právě proto je debata o podobě maturitního seznamu stále aktuální. Ovlivňuje vztah studentů ke čtení, jejich přehled o české i světové literatuře, schopnost porozumět textu a mluvit o něm vlastním jazykem. Ovlivňuje také to, jestli budou klasická díla vnímat jako mrtvé památky minulosti, nebo jako živé texty, které mají co říct i dnes. Hlavní problém spočívá v tom, že seznam musí splnit několik požadavků najednou: má být náročný, ale ne odrazující; reprezentativní, ale ne zahlcující; pestrý, ale přehledný; tradiční, ale ne zkostnatělý. Podle mého názoru by výběr četby ke státní maturitě měl být vyvážený. Měl by spojovat klasická díla české a světové literatury, různé žánry i historická období, ale zároveň respektovat čtenářské možnosti dnešních středoškoláků a vést je k opravdovému porozumění, ne jen k mechanickému memorování.

Co by měl maturitní seznam splňovat

Druhým požadavkem je žánrová pestrost. Ve školní praxi se často ukazuje, že studenti tíhnou hlavně k próze, zejména k románům a kratším novelám. To je pochopitelné, protože příběh bývá čtenářsky přístupnější. Jenže literatura není jen vyprávění děje. Patří do ní i poezie, drama, satira, alegorie nebo povídka. Pokud by seznam tvořily téměř výhradně romány, vedlo by to k zúženému chápání literatury. Básnický text učí vnímat rytmus, obraznost a víceznačnost jazyka; drama zase nutí sledovat konflikt, dialog a scénickou výstavbu. Proto je důležité, aby student vedle prózy narazil například i na Kytici Karla Jaromíra Erbena, na Molièrova Lakomce nebo na Shakespearovo drama Romeo a Julie. Teprve tak se ukáže, že literární dílo není jen obsah, ale také forma, styl a způsob, jakým autor vytváří význam.

Třetí podmínkou je srozumitelnost a přiměřenost pro středoškolského čtenáře. To neznamená, že by maturitní seznam měl být snadný nebo podbízivý. Znamená to spíše to, že by měl obsahovat texty, které je možné skutečně přečíst a promyslet během středoškolského studia. Některá díla jsou sice významná, ale jazykově nebo myšlenkově tak náročná, že bez rozsáhlého odborného výkladu zůstávají studentovi uzavřená. Škola by neměla podporovat situaci, kdy žák knihu vůbec nečte a spokojí se s internetovým rozborem. Proto je rozumné zařazovat i texty kratší, kompozičně přehledné a přesto interpretačně bohaté. Právě takové bývají třeba Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala nebo Smrt krásných srnců Oty Pavla.

Neméně důležitá je rovnováha mezi povinností a možností volby. Literatura má člověka kultivovat, ale těžko to dokáže, pokud je vnímána jen jako soupis povinných jmen. Student by měl mít jistý společný základ, aby se z maturity nestala jen zkouška z individuálního vkusu. Zároveň ale potřebuje prostor pro vlastní volbu. Někdo se snadněji najde v české próze, jiný ve světových antiutopiích, další v dramatu nebo poezii. Pokud si může vybírat, roste šance, že ke knize naváže osobnější vztah. A právě motivace je v četbě často rozhodující.

České knihy jako součást kulturní paměti

Například Král Lávra Karla Havlíčka Borovského je na první pohled pohádkově laděná satira, ale ve skutečnosti jde o ostrou kritiku moci, přetvářky a podřízenosti. Havlíček ukazuje, že autorita nemusí být směšná jen svým vzhledem, ale především tím, jak se k ní lidé nekriticky vztahují. Takový text má smysl i dnes, protože otázka vztahu občana k moci zůstává stále živá.

Podobně Kytice Karla Jaromíra Erbena není jen souborem „strašidelných balad“, jak ji někdy studenti zjednodušeně vnímají. Je to kniha, která spojuje lidovou inspiraci, silnou obraznost a závažné motivy viny, trestu, osudu a porušení řádu. Erben pracuje s archetypálními situacemi, které působí i na dnešního čtenáře. Navíc právě na takovém díle se dobře ukazuje, že poezie není méně sdělná než próza, pouze vyžaduje jiný způsob čtení.

Zcela specifické místo patří Karlu Čapkovi. R.U.R. je pro českou literaturu mimořádně významné už tím, že světu dalo slovo „robot“. Jenže důležitost této hry nespočívá pouze v jazykové kuriozitě. Čapek otevírá otázky technického pokroku, odcizení, odpovědnosti vědy i lidské pýchy. V době umělé inteligence, automatizace a diskusí o hranicích technologií působí jeho drama až překvapivě současně. Takové texty dokazují, že klasika nemusí být odtržená od přítomnosti.

K pochopení české společnosti významně přispívají i Povídky malostranské Jana Nerudy. Neruda v nich zachycuje prostředí staré Prahy, drobné lidské příběhy i povahy, které jsou směšné, dojemné i tragické zároveň. Studenti v těchto textech objevují, že literatura nemusí stát jen na velkých historických událostech. Často stačí přesné pozorování každodennosti a jemná ironie.

Nelze opomenout ani Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Pro českou kulturu je Švejk téměř symbolem: jedni v něm vidí prostoduchého vojáka, druzí mazaného člověka, který systém rozkládá svou zdánlivou poslušností. Ať už se výklad přiklání kamkoli, jde o text, který velmi přesně odhaluje absurditu války i byrokratické mašinérie. Stejně významné je i to, že představuje specifický český humor jako způsob obrany proti nesmyslné moci.

Do seznamu právem patří také knihy reflektující válku, okupaci a totalitní zkušenost. Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala spojují tragiku dějin s intimním příběhem dospívání. Smrt krásných srnců Oty Pavla zase ukazuje druhou světovou válku a pronásledování Židů skrze osobní vzpomínku, rodinu a vztah k přírodě. Právě takové knihy pomáhají studentovi pochopit, že velké dějiny zasahují konkrétní lidské osudy.

Pro jiný druh zkušenosti je cenné Bylo nás pět Karla Poláčka. Dětská perspektiva, humor a jazyková hravost vytvářejí text, který je čtenářsky přístupný, ale zároveň nese silnou kulturní paměť. Podobně může fungovat i Báječná léta pod psa Michala Viewegha, která přibližují období normalizace a přerodu společnosti po roce 1989 způsobem blízkým dnešnímu čtenáři. Někdo může namítat, že Viewegh nepatří do stejné kategorie jako Erben nebo Čapek. To je pravda. Přesto může mít na seznamu své oprávněné místo, právě jako most mezi školní klasikou a literaturou, která mluví jazykem bližším současnosti.

Světová literatura jako rozšíření obzoru

Už zmíněný Epos o Gilgamešovi je důkazem, že základní lidské otázky jsou starší než všechny moderní ideologie a školní osnovy. Téma smrti, přátelství a touhy po nesmrtelnosti je natolik obecné, že si k němu může najít cestu i dnešní student. Z jiného období, ale se stejně silným dopadem, pochází Romeo a Julie Williama Shakespeara. Je to sice příběh lásky, ale zároveň tragédie o střetu osobního citu s rodinnou a společenskou normou. Navíc ukazuje, jak silně může jazyk formovat emoce a význam.

Molièrův Lakomec zase představuje nadčasovou komedii charakteru. Chamtivost, sobectví a směšnost lidské posedlosti majetkem nejsou nijak zastaralé. Studenti díky této hře snadno pochopí, že drama může fungovat nejen tragicky, ale i satiricky a komicky.

Pro pochopení dvacátého století je zásadní 1984 George Orwella. Tato kniha bývá často zmiňována ve veřejných debatách, někdy až zprofanovaně, ale její síla tím neklesá. Orwell přesvědčivě ukazuje, jak totalitní moc ovládá jazyk, paměť i samotnou možnost myslet. V českém prostředí má tato tematika zvláštní váhu, protože zkušenost s cenzurou, propagandou a deformací pravdy není jen abstraktní. Vedle Orwella má podobnou výpovědní sílu také Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna, který zobrazuje život v sovětském pracovním táboře bez patosu, ale o to působivěji.

Knihy o válce mají v seznamu rovněž své pevné místo. Na západní frontě klid Ericha Marii Remarqua je jedním z nejpřesvědčivějších protiválečných románů vůbec. Ukazuje rozklad ideálů, ztrátu iluzí i odcizení generace, kterou semlela válka. Takový text je cenný nejen literárně, ale i občansky. Připomíná, že heroické fráze o boji často zakrývají hrůzu, utrpení a zmařené lidské životy.

Jiný typ existenciální zkušenosti nese Stařec a moře Ernesta Hemingwaye. Je to relativně krátká novela, která však otevírá velké téma lidské důstojnosti. Starý rybář sice svádí boj s přírodou a nakonec přichází o svůj úlovek, ale neztrácí vnitřní čest. Právě na takovém díle je vidět, že i jednoduchý příběh může nést hluboký smysl.

Významné jsou i kratší prózy, například Maupassantova Kulička nebo povídky Edgara Allana Poea. Maupassant přesně odhaluje pokrytectví společnosti, zatímco Poe pracuje s atmosférou, napětím a psychologií. Tyto texty jsou pro maturitní výběr cenné i tím, že studentům ukazují různé možnosti vyprávění. A konečně třeba Tolkienovo Společenstvo prstenu připomíná, že i žánrová literatura může mít silný etický a symbolický rozměr. Motiv moci, která člověka svádí a ničí, není o nic méně závažný jen proto, že je zasazen do fantastického světa.

Problémy současného výběru četby

Další potíž představuje nerovnoměrná obtížnost knih. Vedle relativně čtenářsky přístupných titulů existují díla jazykově archaická, kompozičně složitá nebo velmi náročná na kontext. Samozřejmě je správné, že seznam není uniformní. Ale rozdíly by neměly být takové, aby si jeden student vybíral převážně snadné knihy a druhý nesrovnatelně složitější, a přitom oba skládali tutéž zkoušku. Spravedlivý seznam musí nabídnout různé úrovně náročnosti, ale ne v podobě extrémů.

Za vážný problém považuji také převahu „zkušebních tipů“ nad skutečným čtením. Mnoho studentů se neptá, co by je mohlo obohatit, nýbrž co se „dobře naučí“. To je do jisté míry pochopitelné, protože maturita je stresující zkouška a žáci hledají jistotu. Přesto je to škoda. Smyslem literární výchovy přece není vyrobit člověka, který umí reprodukovat dějové body, ale člověka, který dokáže textu naslouchat, rozumět mu a utvářet si názor.

Slabinou může být i malý kontakt se současnější literaturou. Pokud seznam zůstane uzavřen převážně v minulých stoletích, student snadno získá dojem, že literatura je cosi dávno ukončeného a muzeálního. Přitom právě spojení klasiky s novějšími texty může ukázat kontinuitu témat i proměnu jazyka a společnosti. Nejde o to vytlačit tradiční autory, ale doplnit je tak, aby literatura působila jako živý organismus.

Jak by měl vypadat ideální princip sestavování seznamu

Podstatné je také zohlednit čtenářskou dostupnost. Seznam by měl zahrnovat texty různé délky i náročnosti, ale tak, aby si student mohl rozumně vybrat a opravdu číst. Není ostuda, když mezi maturitními tituly figurují i kratší a přístupnější knihy. Ostuda by byla spíš to, kdyby četba sloužila jen jako záminka k opisování obsahů z internetu.

Maturita by se navíc měla více soustředit na kvalitu interpretace než na počet přečtených stran. Cennější než dlouhý seznam titulů je schopnost rozpoznat téma, motivy, vypravěčský postup, jazykové prostředky a zařadit dílo do kulturního kontextu. Student by měl být veden k tomu, aby o knize mluvil vlastním jazykem a v souvislostech. Teprve tehdy se ukáže, že literatura nebyla jen zkouškovou položkou, ale zkušeností myšlení.

Závěr

Nejdůležitější ale je, aby maturitní četba nevedla jen k úspěšnému složení zkoušky. Její smysl je širší. Má studentům zprostředkovat setkání s knihami, ke kterým by se třeba sami nikdy nedostali, a zároveň je naučit, že literatura není mrtvý archiv ani jen školní povinnost. Je to způsob, jak přemýšlet o moci, svobodě, lásce, smrti, společnosti i o sobě samých. Pokud si to maturant z četby odnese, pak seznam splnil svůj účel. A v tom spočívá jeho skutečná hodnota.