První a druhá světová válka v literatuře: maturitní otázka

Tato práce byla ověřena naším učitelem: předevčírem v 14:54

Typ úkolu: Dějepisná slohová práce

Přidáno: 21.08.2026 v 11:30

První a druhá světová válka v literatuře

Zásadní proměna oproti starší literatuře spočívá v tom, že autoři už válku většinou nevykreslují jako slavné dobrodružství, rytířský čin nebo cestu ke cti. Naopak zdůrazňují chaos, strach, nesmyslnost smrti, psychické trauma a ztrátu lidskosti. V českém prostředí se k tomu navíc přidává silná zkušenost rozpadu monarchie, okupace, odboje, nacistického teroru a holokaustu. Literatura o obou světových válkách tak neukazuje jen boje na frontě, ale i obyčejný život pod tlakem dějin, morální volby a zápas o zachování důstojnosti.

První světová válka v literatuře

Jedním z nejznámějších děl je román Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua. Tento německý autor zachytil válku očima mladého vojáka Paula Bäumera, který spolu se svými spolužáky odchází na frontu pod vlivem vlasteneckých frází a školní agitace. Velmi silný je právě kontrast mezi tím, co mladí lidé slyšeli doma a ve škole, a tím, co skutečně prožívají v zákopech. Paulova generace je válkou doslova okradena o mládí, jistoty i budoucnost. Remarque neukazuje velké vojenské dějiny, ale konkrétní těla, strach, zranění a psychické otupění. Síla románu spočívá v realismu a v tom, že čtenář vnímá válku jako zcela nehrdinskou, nelidskou zkušenost. Důležité je i téma odcizení: vojáci už nepatří ani k frontě, ani k civilnímu životu, do něhož se po návratu nedokážou opravdu vrátit.

Podobně působí i Oheň od Henriho Barbusse, francouzského autora a zároveň válečného veterána. Barbusse zachycuje život vojáků v zákopech téměř dokumentárně. Nezaměřuje se jen na jednotlivé dramatické okamžiky, ale i na únavnou každodennost války. Právě to je důležité: smrt se v těchto dílech nestává výjimečnou událostí, ale něčím skoro běžným, a tím je ještě děsivější. Vedle strachu a utrpení se zde objevuje i solidarita mezi vojáky, kteří se navzájem drží při životě. Barbusse tak ukazuje, že i v krajních podmínkách může přetrvat lidskost, ale je to lidskost neustále ohrožená.

Česká literatura přinesla k první světové válce naprosto originální dílo, a to Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. Švejk je jiný než hrdinové Remarqua nebo Barbusse. Není to tragická postava v klasickém slova smyslu, ale figura groteskní, komická a zároveň podvratná. Právě v tom spočívá síla románu. Hašek skrze humor, ironii a absurdní situace odhaluje nesmyslnost rakousko-uherské armády, vojenské byrokracie i poslušnosti bez rozumu. Švejk se na první pohled tváří jako prostoduchý člověk, který jen plní rozkazy, ale právě tím systém rozkládá. V českém prostředí se tato postava stala téměř symbolem pasivního odporu vůči moci. Haškův román je sice plný humoru, ale pod tímto povrchem je velmi ostrou kritikou války a militarismu. Smích zde není lehkovážný; je to obrana proti absurdní skutečnosti.

K první světové válce se vztahuje také ruská literatura, i když tam je situace složitější, protože do ní vstupuje i revoluce a občanská válka. Významným dílem je Tichý Don od Michaila Šolochova. Tento rozsáhlý román není pouze o frontě, ale o rozvratu celého tradičního světa kozácké společnosti. Historické události pronikají do rodinných vztahů, lásky i osobních rozhodnutí. Válečný konflikt zde není jen střet armád, ale i střet idejí a loajalit. Postavy se ocitají mezi povinností, citem, tradicí a tlakem dějin. Ruská válečná próza bývá často silně osudová a zdůrazňuje utrpení člověka v soukolí velkých historických pohybů.

S první světovou válkou je spojena i takzvaná ztracená generace, tedy autoři poznamenaní válečnou zkušeností a pocitem ztráty smyslu. Typickým představitelem je Ernest Hemingway a jeho román Sbohem, armádo!. Hemingway zpracovává vztah války a lásky: vedle chaosu fronty stojí intimní citový příběh, který se stává jakýmsi útočištěm. Jeho styl je úsporný, věcný a bez patosu, což účinek textu ještě zesiluje. Právě tato strohost je pro válečnou literaturu příznačná: autoři jako by cítili, že velká slova už po zkušenosti zákopů nefungují.

V české literatuře první světová válka rezonuje i v dalších dílech. František Langer zpracovával vojenské prostředí a psychologii vojáků na základě vlastní zkušenosti. Rudolf Medek psal o legionářích a jeho tvorba má více vlastenecký tón, protože souvisí se vznikem samostatného Československa. Vedle ostré satiry tedy existuje i linie, která válku spojuje s bojem za národní svobodu. Přesto i zde zůstává patrné, že válka je těžkou a tragickou zkušeností. Český pohled na první světovou válku je vůbec zajímavý tím, že často spojuje tragiku s ironií a soustředí se na „malého člověka“, nikoli na velké generály a vítězství.

Protifašistická literatura

Ve světové literatuře je v tomto směru důležitý například George Orwell a jeho román 1984. Nejde sice přímo o válečný román, ale o zásadní varování před totalitní mocí. Orwell ukazuje svět, kde je člověk sledován, jazyk zneužíván a historie přepisována podle potřeb režimu. To souvisí se zkušeností 20. století velmi těsně: totalita ničí nejen tělo, ale i paměť a pravdu.

Také Erich Maria Remarque se v dalších dílech věnoval emigraci, pronásledování a vykořenění člověka ohroženého diktaturou. Němečtí exiloví autoři, například Thomas Mann nebo Heinrich Mann, hájili evropskou kulturní tradici proti barbarství nacismu. Jejich texty zdůrazňují, že boj s fašismem není jen vojenský, ale i mravní a kulturní.

V české literatuře je protifašistický rozměr velmi silný. Karel Čapek ve svém dramatu Bílá nemoc vytvořil podobenství o společnosti, která je nakažená nejen chorobou, ale především touhou po moci a válce. Postava diktátora maršála jasně připomíná nebezpečí nastupujících totalitních vůdců. Čapek tu nevolá po pasivitě, ale po odpovědnosti a humanismu. Podobně ve hře Matka řeší konflikt mezi odporem k válce a nutností postavit se zlu. Není to jednoduché protiválečné gesto, ale drama morální volby.

S protifašistickým odporem je spojeno i jméno Josefa Čapka, který byl vězněn v koncentračních táborech a tam také zahynul. Jeho osud je sám o sobě svědectvím doby. Podobně Vladislav Vančura, významný prozaik a dramatik, byl za okupace popraven. V české kultuře tak protifašistická literatura není jen věcí textů, ale i osobních postojů autorů, kteří za své přesvědčení zaplatili životem.

Druhá světová válka v literatuře

Jedním z nejdůležitějších autorů této linie je Primo Levi, italský spisovatel a přeživší koncentračního tábora Auschwitz. Ve svých knihách podává svědectví o dehumanizaci, kterou táborový systém způsoboval. Důležité je, že Levi nepíše jen o krutosti nacistů, ale i o tom, jak extrémní podmínky mění samotné vězně, jejich vztahy a schopnost zachovat si důstojnost. Jeho tvorba ukazuje, že literatura může být formou paměti a morálního závazku.

Velmi známým textem je také Deník Anny Frankové. Tento osobní dokument má obrovskou sílu právě proto, že válku ukazuje z blízkosti každodenního života. Nejde o boj na frontě, ale o skrývání, strach z odhalení, stísněný prostor a dospívání v naprosto nenormálních podmínkách. Čtenáře zasáhne tím víc, že hlas mladé dívky je obyčejný, upřímný a lidský. O to tragicky působí vědomí, jak její příběh skončil.

K originálním protiválečným dílům patří Jatka č. 5 od Kurta Vonneguta. Autor čerpá ze zkušenosti bombardování Drážďan, ale zpracovává ji netradičně, s prvky grotesky, sci-fi a narušené časové linie. Právě rozbitá kompozice dobře odpovídá traumatu: válka se nevrací jako souvislé vyprávění, ale jako útržky a bolestné návraty. Vonnegut ukazuje, že i moderní literatura hledá nové formy, jak vůbec o takové zkušenosti mluvit.

Česká literatura druhé světové války je silně spjata s protektorátem, okupací a židovskou tragédií. Mimořádně působivý je román Život s hvězdou od Jiřího Weila. Autor se nesoustředí na velké historické události, ale na každodenní ponižování židovského člověka v okupované Praze. Hlavní postava prožívá izolaci, strach a postupnou ztrátu občanské identity. Síla knihy spočívá v tom, že válku ukazuje skrze drobné každodenní úkony a omezení, která ale dohromady znamenají rozklad celého života.

Jedním z nejvýznamnějších českých autorů píšících o holokaustu je Arnošt Lustig. Ve svých prózách zachycuje především osudy židovských obětí, boj o přežití, tělesné i morální ponížení a mezní situace, v nichž je člověk vystaven neustálému ohrožení. Lustigova tvorba je výrazně humanistická. Nejde mu jen o historický popis, ale o připomenutí ceny lidského života a důstojnosti.

Zcela jiný, ale velmi silný pohled nabízí Ladislav Fuks v románu Spalovač mrtvol. Fuks neukazuje válku přímo na bojišti ani v táboře. Zkoumá, jak totalitní ideologie proniká do mysli obyčejného člověka a deformuje jeho osobnost. Hlavní postava Kopfrkingl je děsivá právě tím, že zlo v ní zpočátku nevypadá nápadně. Román tak upozorňuje, že nacismus nebyl jen vnější silou, ale že mohl získat oporu i v lidské slabosti, kariérismu a morální prázdnotě.

Dalším významným dílem je Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška. Na pozadí heydrichiády vypráví příběh lásky českého chlapce a židovské dívky ukrývající se před nacisty. Kontrast křehkého citu a okolního teroru působí velmi silně. Kniha zároveň ukazuje, že i v době strachu a násilí mohou existovat odvaha, pomoc a lidská solidarita.

Válečná zkušenost se objevuje také v textech Oty Pavla, kde se vracejí motivy rodiny, dětství, ohrožení i vzpomínání. Jeho prózy často nepůsobí prvoplánově tragicky, ale právě jejich civilnost a osobní tón dokážou ukázat, jak hluboko válka zasáhla obyčejný život. Z poezie je třeba připomenout Jiřího Ortena, jehož osud židovského básníka je sám o sobě symbolem ohrožené existence za okupace. Významní jsou i František Halas a František Hrubín, v jejichž básních se ozývá úzkost, smutek i apel na zachování národní a lidské důstojnosti.

Srovnání první a druhé světové války v literatuře

Přesto mezi oběma válkami existuje rozdíl. Literatura o první světové válce se častěji soustředí na frontu, zákopy, armádu a deziluzi z vlasteneckých ideálů. Důležitá je kritika militarismu, byrokracie a starého světa, který se v zákopech rozpadl. To velmi dobře vidíme u Remarqua nebo Haška.

Literatura o druhé světové válce je ještě naléhavější a mravně vyostřenější. Vedle frontového boje řeší okupaci, teror, koncentrační tábory, genocidu a vinu. Velkou roli hraje svědectví přeživších a otázka, jak je vůbec možné o holokaustu a masovém zlu psát. Druhá světová válka navíc úzce souvisí s protifašistickým odporem a s bojem proti totalitní ideologii.

V českém kontextu je rozdíl obzvlášť zřetelný. U první světové války dominuje kritika Rakouska-Uherska, satira a pohled „zdola“, tedy očima obyčejného vojáka. U druhé světové války převládá zkušenost protektorátu, odboje, heydrichiády, židovského pronásledování a morální zkoušky celého národa. Česká literatura proto neukazuje jen dějiny, ale i každodenní život v nesvobodě.

Závěr

Literatura o válkách má několik důležitých funkcí. Dokumentuje historickou zkušenost, připomíná oběti, varuje před opakováním stejných chyb a chrání společenskou paměť. To je důležité i dnes, kdy už světové války pro většinu lidí nejsou osobní zkušeností, ale minulostí známou z učebnic. Právě literatura dokáže tuto minulost přiblížit lidsky a konkrétněji než samotná fakta.

Díla o první a druhé světové válce proto nejsou jen součástí literární historie ani jen „povinnou četbou“ k maturitě. Jsou výzvou k humanismu, odpovědnosti a obraně míru. Připomínají, že civilizace není samozřejmost a že ztratit lidskost je mnohem snazší, než si člověk myslí. A právě proto mají tato díla trvalou hodnotu.