Nikolaj Gogol a jeho satirická komedie Revizor: kritika byrokracie

Typ úkolu: Slohová práce

Přidáno: dnes v 14:37

Úvod

Žánrově patří „Revizor“ mezi komedie, ovšem daleko předčí běžný rámec zábavy. Gogol zde mistrně využívá satirických postupů k ostré kritice úředníků i celé společenské vrstvy, která byla pro tehdejší ruskou realitu typická. V době, kdy se v českých zemích diskutovalo o Bachově absolutismu a maloměstském životě, představovala Gogolova kritika pro čtenáře a diváky podnět k zamyšlení o vlastní společnosti. Základní tezí této eseje je, že „Revizor“ pomocí jemného humoru, postav prostoupených karikaturou a výstižného jazyka odhaluje fakt, že společenské neřesti nejsou otázkou jedné doby – a odkazuje tím i na naši přítomnost.

I. Historicko-společenský kontext díla

Satira byla v ruské literatuře devatenáctého století na vzestupu. Mnozí autoři (např. Saltykov-Ščedrin nebo Fonvizin) se pokoušeli o ironický pohled na ruskou každodennost, ovšem Gogol svými prostředky dokázal hotové mistrovství: namísto suché kritiky stavěl na živých dialozích a absurdní dějové zápletce, čímž připomněl podobná gesta evropských dramatiků (u nás lze připomenout například Jiráskův „Otec“ či později Čapkovy „Věc Makropulos“ pro důraz na nešvary společnosti).

Maloměstské prostředí, v němž se děj „Revizora“ odehrává, není zvoleno náhodou. Jde o uzavřený svět, kde vše stagnuje a vzkvétají vztahy založené na závisti, podezřívání a všudypřítomné malosti. Právě zde, pod povrchem běžného života, Gogol nachází nejvýživnější podhoubí pro růst směšnosti a zároveň tragédie společenského systému.

II. Charakteristika hlavních postav jako reflexe společenských vrstev

Rozhodující roli má také policejní direktor; člověk kdysi vychytralý, avšak vyčerpaný neustálým lavírováním mezi donášením na své podřízené a udržováním vlastní autority. Jeho pokusy zamaskovat nepořádky ve městě před „revizorem“ vykreslují typický rys ruské byrokracie: čím větší hrozba, tím větší snaha zametat stopy a předstírat dokonalost. Jeho postava je ostře satirická a nápadně připomíná česká díla o úřednících – například Ladislav Stroupežnický ve „Našich furiantech“ obdobně karikuje maloměstské pány.

Ostatní aktéři, ať už Bobčinskij a Dobčinskij (věční nositelé drbů a polopravd), či pohlaváři jako Ljapkin-Ťapkin, Chlopov, nebo poštmistr, fungují jako typické figurky malého světa, kde se každý snaží „něco si urvat“ a zároveň si udržet postavení alespoň vůči sousedovi. Poštmistr, který v nouzi bez ostychu otevírá cizí dopisy, je ukázkou rozkladu základních mezilidských vztahů i elementární morálky. Gogol tím buduje obraz společnosti bez důvěry, kde nedůvěra je stejně běžná jako korupce.

III. Jazykové a stylistické prostředky jako nástroj satiry a humoru

Humor v díle nespočívá pouze ve vtipech, ale hlavně v absurditě situací – když například úředníci s úsměvy předávají Chlestakovovi úplatky, aniž by si to sami připouštěli, nebo když se pan direktor pokouší svést vinu na druhé. Typická je rovněž gradace napětí: zprvu noblesní atmosféra ochabuje s rozvíjející se paranoiou a honbou za přízrakem kontroly z Petrohradu.

K nejlepším pasážím patří dialogy plné ironických výměn, které často vedou k odhalení hlubší absurdity maloměstských rituálů – třeba když Bobčinskij s Dobčinským běhají od jednoho k druhému a neustále vnášejí zmatek do už tak chaotické situace. Textová rovina je zde zásadní – právě charakter jazykového projevu dotváří pachuť neupřímnosti a malosti.

IV. Témata a motivy v “Revizorovi”

Postava Chlestakova zosobňuje téma podvodníka, jehož úspěch je umožněn hlavně tím, že okolí samo chce uvěřit v iluzi. V tom je „Revizor“ aktuální i dnes: společnost ochotně přijímá pohodlnou lež, pokud je pro ni výhodnější než pravda, přičemž jednotlivci jeden druhému pokrytecky přikyvují. Iluzornost situace ještě zvýrazňuje motiv „masky“ – každý si nasazuje jinou podle toho, s kým mluví.

Korupce, úplatky, všudypřítomné podplácení – to jsou další zásadní motivy. Gogol neviděl úřednickou třídu jen jako výkonný orgán, ale spíše jako úl, kde každý usiluje o přežití na úkor morálních zásad („přinesete-li úředníkovi kachnu, budete mít vše dříve a rychleji“ – takové praktiky se skrytě promítaly i do poválečného Československa).

Vedlejší roli hrají také drby a klepy. Tyto „informace“ fungují jako jakési polovičaté pravdy, které však mají nesmírnou moc – ovlivňují mínění a často rozhodují o výsledku situace. Je to právě malost, která dává absurditě v „Revizorovi“ konkrétní rozměr.

V neposlední řadě motiv venkova – izolovaného, odkázaného sám na sebe, kde život plyne v uzavřeném kruhu a kde je minimum inspirace ke změně. Gogol se ironicky pozastavuje nad tím, jak odříznutí od světa vede k duševní stagnaci i duchovnímu úpadku komunity.

V. Význam a odkaz hry v současnosti

Postavy z „Revizora“ se staly typickými představiteli špatné morálky: Chlestakov jako nezodpovědný dobrodruh, direktor jako zkorumpovaný úředník, maloměšťané jako přizpůsobiví podivíni. Z pohledu dnešního čtenáře nebo diváka můžeme vnímat jejich chování jako varovný příklad před tím, jak snadno se můžeme stát součástí systému pokrytectví.

Satira a humor zde plní zásadní funkci: nejde jen o smích, ale hlavně o přimění člověka k zamyšlení nad vlastní rolí v mechanismech společnosti. Právě schopnost zasmát se vlastní omezenosti je prvním krokem na cestě k její nápravě a Gogolova hra slouží jako zrcadlo, v němž si mnozí odnesou pocit trpkého poznání.

Závěr

Z pohledu současného čtenáře je „Revizor“ výzvou k neustálé občanské bdělosti. Pokud satirické dílo jako toto vyvolá otázky o stavu dnešní společnosti, plní svůj účel. Gogol nás vede nejen ke smíchu, ale hlavně k poznání, že změna začíná v každém z nás – a že humor je často tou nejostřejší zbraní proti malosti a pokrytectví.

Pro hlubší pochopení Gogolova odkazu se nabízí srovnání nejen s další ruskou satirou, ale také s evropskými autory – připomeňme třeba Molièra či českého Karla Poláčka. „Revizor“ je příležitostí otevřít diskuzi o fungování společnosti v minulosti i dnes, a proto zasluhuje stále pozornost i místo ve výuce českých škol.